S Kuldou je radost hrát, pochvaluje si Pecka
Před dvěma lety si se šestnácti zásahy nasadil korunu pro nejlepšího střelce ligy. Před sebou měl zahraniční angažmá, obdržel pozvánku do reprezentace. Od té doby se ale Luboš Pecka odmlčel. Pořádně promluvil až v neděli, kdy Liberci (4:1) nasázel dva góly.
Berete zápas s Libercem za konec střeleckého trápení?
„Věřím tomu, že jsem se probudil. Před dvěma lety za trenéra Uhrina se mi také dařilo, věřím, že se to vrátí. Spoluhráči mi říkají, že právě tohle jsem potřeboval, že se zase rozjedu.“
Považujete pro vás návrat kouče Uhrina za zásadní?
„Možná ano. Znám ho, jeho styl mi vyhovuje. Před tréninkem třeba řekne nějakou větu, psychologickou věc, člověk uvěří, že ten příští zápas zvládne.“
Na předsezonní tiskovce Uhrin tvrdil, že potřebujete „doladit“. Byl jste na tom fyzicky špatně?
„Fyzičku potřebuji, mám v ní pořád co dohánět. On ale takové narážky dělá pořád. Říká mi, pojď, nabuším tě a potom to bude dobrý. Snad má pravdu.“
S Libercem jste střídal kvůli křečím. Nepřehnali jste to s nabušením?
(směje se) „Asi jsem málo pil, nevím, proč bych jinak měl křeče. I když je pravda, že s nimi mám problémy odmalička, mám to asi vrozené.“
Stojí za vaším vzkříšením i návrat vašeho dvojčete, útočníka Marka Kuliče? Před třemi roky jste spolu vystříleli Boleslavi druhé místo.
„Kulda mi hodně vyhovuje. Umí si najít vhodný prostor na lajnách, vždycky něco vymyslí. Já se zase dokážu prosadit v osobních soubojích, rozrážím mu to. Před zápasem si řekneme, jak to bude vypadat na hřišti, a funguje to.“
Navázali jste na tehdejší spolupráci od prvního okamžiku?
„Dá se to tak říct, s Kuldou je radost hrát. Třeba jen, že na sebe naváže dva tři hráče a já mám pak víc prostoru. Poznám, kdy chce centrovat, nebo udělá tu jeho zasekávačku.“
Společně s ním, Chramostou a Řezníčkem tvoříte, podle mnohých expertů, nejlepší útok v lize. Souhlasíte?
„Tak, určitě máme mančaft laděný směrem dopředu. Chceme hrát útočný fotbal, trenér nás k tomu nabádá.“
Tak jinak. Disponujete nadprůměrnou ofenzivní sílou?
„Myslím, že máme lepší ligový průměr. (směje se) Ale jo, máme šikovné útočníky.“
Na druhou stranu, hrát můžete jen dva. Je nepříjemné žít v nejistotě?
„Je to někdy těžké, stojíte na pomyslné hraně. Není ale jiná možnost, než se s tím vyrovnat.“
Projevuje se konkurenční boj mezi vámi tak, že si na tréninku nic nedarujete?
„Že bychom do sebe zajížděli, to ne. Musí jít o férový souboj, nechtěl bych, aby to sklouzlo někam jinam.“
Současný stav musí být pro vás po špatném jaru balzámem na duši. Podepsal se na vás tehdy negativně experiment s váhou, kdy jste šel tři kila pod normál?
„To jsem tenkrát vůbec neměl říkat. (směje se) Teď jsem ale zase kila nabral, cítím se v pohodě.“
Jak jste se tedy na jaře cítil?
„Možná bylo trošku špatně, než si zvykl metabolismus. Hrozně jsem se necítil, ale teď je to rozhodně lepší.“
Držel jste dietu?
„Vůbec. Ze soustředění v Turecku jsem přijel o tři kila lehčí, tak jsem si řekl, že to zkusím udržet. Ani to nebylo těžké, dal jsem si jen o něco méně večeře a bylo to. Žádnou dietu jsem nedržel. To já mám zase rád normální jídla, měnit razantně jídelníček, to by nebylo dobré. Jaro bych na váhu nesváděl, spíš jsem přemýšlel nad tím, proč se nám tak nedařilo.“
Na jaře jste byl kapitánem, teď vám pásku „přebral“ Kulič. Bylo vám to líto?
„Naopak, dal jsem mu ji s radostí! Mám teď klid, soustředím se jen na sebe. Pásku mít nemusím.“
Cítil jste s ní větší zodpovědnost?
„Ano, dával jsem si neúspěchy za vinu. Říkal jsme si, jseš kapitán. A takhle hraješ. Teď už je to lepší, rozhodně jsem tedy nového kapitána přivítal.“(směje se)
Měl jste problém vystupovat za tým, seřvat v šatně spoluhráče?
„Neměl jsem k tomu důvod. Hecoval jsem je, to ano, ale nikdy jsem je v kabině neseřval.“
Na hřišti je to ale jiné, že?
(směje se) „Jo, jo, musím každou akci komentovat, křičím na kluky, pomáhám jim. Nemůžu se udržet, zápasy strašně prožívám.“
Tvrdíte, že jste rozražeč. Jste takový i v normálním životě?
„Tam rozhodně žádný rozražeč nejsem. (usměje se) Manželka říká, abych víc mluvil. Vždycky se mě ptá, co je nového, já řeknu, že nic, a je doma klid.“ (směje se)
Zápasy spolu nerozebíráte?
„Ne, fotbal domů tahat nechci. Manželka je ale ráda, když se mi daří, cítí to na mně.“
Když se nedaří, snaží se vám pomoci?
„To jí řeknu, ať se o fotbalu nebaví, že toho mám dost. A je zase klid. (směje se) Myslím, že mě chápe.“
Jak se cítíte při komunikaci s médii?
„Obávám se kamery. Když mám do ní něco vyhrknout, tak se někdy trošku zakoktám a je to špatný. Takže nic moc.“
Diktafon vám nevadí?
„Takhle je to v pohodě. (ukazuje na nahrávací zařízení na stole) Když se člověk rozpovídá, je to dobrý, ale na ostro, to je horší. Lepší je to pro mě na hřišti.“
Pamatujete si na nějaký přebrept v televizi?
„Pár věcí už bylo. Kluci si ze mě někdy dělají legraci, připomínají mi, když se zakoktám. Konkrétně si ale nevzpomínám.“
Pracujete na vylepšení komunikace?
„Snažím si vždycky říct, že si musím v klidu rozmyslet odpověď, a až potom ji říct. Jenže většinou to vyhrknu hned a potom to dopadne špatně.“ (směje se)
