Verbíř: Já a legenda? Z toho mám kopřivku

Záložník žlutomodrých přichází na rozhovor v mikině s nápisem Greenwich - podle této části Londýna se jmenuje hlavní časové pásmo, od něhož se odvozují všechna ostatní.

A u Pavla Verbíře je v tom kouzlo nechtěného: na podzim měl teplický veterán takovou fazonu, jako by skutečně dokázal čas posunout. Dokonce si vysloužil i prodloužení smlouvy do roku 2011, kdy mu potáhne na devětatřicet.

„Cítím se v naprosté pohodě, těžko mluvit o tom, dokdy budu hrát. Vím, že konec kariéry se blíží, ale proč nevyužít toho, že se člověk cítí dobře?" usmívá se.

Štve vás, když se každý ptá, jak to, že hrajete v sedmatřiceti tak dobře?
„Ani bych neřekl, že mě to štve. Prostě teď prožívají celé Teplice příjemné období, i s mými výkony může panovat spokojenost. I když k tomu, abych byl úplně spokojený, mi chybí ještě víc vstřelených gólů. Není mi to nepříjemné, moje výkony opravňují k tomu, že to lidi sledují. A tím, že jsem domácí hráč, diskutuje se o tom víc."

Taky býváte označován za ikonu nebo legendu. To však moc rád nemáte, že?
„To je pravda. Nemám ta slova rád, dostávám z nich kopřivku. Na druhou stranu chápu, že když je hráč osmnáct let v jednom klubu, svádí to k takovému označení."

Spoluhráči o vás říkají, že se na ulici snažíte být neviditelný. Nemáte rád popularitu?
„To jsem nikdy neřekl. Není mi nepříjemná. Je jasné, že když tady jsem tak dlouho, jsem těžko přehlédnutelný. Lidé nás místní kluky poznávají, vědí o nás. Já se těžko můžu schovávat. Ani nechci, nikdy jsem to nedělal."

Vy jste však nezažíval jen vydařená období. Kdy vám byla popularita nepříjemná?
„Nepříjemně jsem se před lidmi cítil po autonehodě, v níž jsem se zranil. Tím jsem na sebe vrhl takový stín, lidi věděli, co se stalo." (v roce 2002 naboural opilý služebního favorita a zlomil si klíční kost - pozn. red.)

Řekl byste, že skončený podzim byl vaším nejlepším půlrokem v Teplicích?
„Hodnotím ho velice pozitivně, ale abych řekl nejlepší, to ne. Je to srovnatelné s několika jinými půlroky, které byly taky herně dobré, navíc jsem nastřílel i víc gólů. Teď mám dva góly a šest asistencí, jenže taky tři tyče a pět nebo šest vyložených šancí. Vím, že nemůžu dát všechno, ovšem s tímhle nejsem spokojený."

Verbíř • ČTK

Postěžoval jste si, že se vás nikdo neptal, jak vám je, když jste na jaře nenastupoval. Takže: jak vám bylo?
„Neznám hráče, který by byl spokojený, když nenastupuje pravidelně. O mně se ale ví, že jsem velký bojovník, zakousl jsem se a řekl jsem si: Teď ukážu, že na hřiště patřím. Dělal jsem pro to maximum a čekal jsem na šanci. Forma sportovce není na klíček, někdy to nemuselo být takové, jaké by to mělo být, jenže já jsem měl vždycky čisté svědomí, na hřišti jsem nechal všechno a bojoval jsem, i když se nedařilo."

Jak vycházíte s mladšími hráči, kteří jsou kolikrát skoro o generaci mladší?
„Tohle u nás funguje dobře. Základem úspěchu je tým, ten je u nás dobrý. Je jasné, že s některými kluky vycházím líp a s jinými hůř, ovšem s mladými nemám sebemenší problém."

Stačíte jim i v jejich zálibách, jako jsou empétrojky nebo internet? Na tomhle poli nejste moc zběhlý...
„Je pravda, že tihle mladí jsou do toho magoři. Já to přehlížím. Když vidím, jak oni tráví volný čas, jsem rád, že mě to nepotkalo. Já už jsem trochu pokročil, internet zvládám... Ale když se bavím třeba s Féňou (Martin Fenin - pozn. red.), prohodí na mě nějaký ten hec."

Přednášíte mladším spoluhráčům o počátcích samostatné ligy?
„O mně se ví, že paměť mi hodně drží. Kluci spoustu bývalých hráčů neznají, když se o něčem bavíme, je nějaký spor nebo sázka, já jsem prvním rozhodčím. Rozsekni nás, kdo má pravdu. Často u mě hledají odpověď, protože vědí, že ať se zeptají na jakýkoli rok, většinou to vím."

S tím pronásledujete i trenéry, že? Jiřímu Bartlovi jste vyjmenoval kádr Vítkovic, když v sezoně 1985/1986 vyhrály titul, Františku Strakovi zase soupisku Steauy Bukurešť, se kterou Sparta prohrála 1:5...
„To je pravda. Na tom zápase jsem shodou okolností podával míče jako žáček Sparty, mám ho v paměti. Když byla vhodná chvíle na hecovačky, připomněl jsem ten výsledek trenéru Strakovi a bylo zle. (směje se) Říkal, že by žádnému fotbalistovi nepřál zažít to, co s nimi tenkrát Steaua předvedla."

To jste si připravoval dopředu, nebo jste měl soupisku v hlavě celou tu dobu?
„Ne, nepřipravoval. Nikam jsem se nedíval. Není to tak, že se v pondělí učím na úterý na Straku." (směje se)

Jak to děláte, že si pamatujete i rumunská jména z roku 1988?
„Sám nevím. Kdybych měl takovou paměť i ve škole, byl bych dneska patnáctinásobný vysokoškolák. Ale škola mě nebavila, tolik mi to do hlavy nešlo. Trávil jsem tehdy spoustu času u televize, četl sportovní časopisy a noviny, prostě mi to utkvělo v paměti. Na sport jsem ji vždycky měl dobrou."

Co vědomostní soutěže? Nechtěl jste se přihlásit třeba do Milionáře?
„To ne. Ale dost lidí mi říká, že by mi volali, kdyby potřebovali přítele na telefonu pro sportovní otázky."

Spoluhráči však říkají, že si pamatujete i SPZ lidí z klubu třeba pět let zpátky. Nebo telefonní čísla...
„To souhlasí. Espézetky jsou kratší, ty mi jdou líp než telefonní čísla. V mobilu používám seznam. Ale kluci mi občas zavolají, když potřebují někde nahlásit číslo auta a nechce se jim hledat techničák."

Tak schválně - František Cipro?
„Ten jezdil služebním žlutomodrým golfem. Jedenáct nula dva. Ten golf tady byl osm let, vídával jsem ho tady dennodenně." (směje se)

František Straka?
„Ten měl německou, jezdil stříbrným mercedesem. Ale espézetku jsem si nezapamatoval."