Hoftych: Když musím, umím přitrvrdit

V čem je specifické trénovat Bohemians 1905?
„Určitě ve fanoušcích. Taky v tradici klubu a stadionu. Ale fanoušci hlavně od toho znovuzrození. Solidarita není vidět jen v Praze, ale ve všech městech. Bohemka má fanoušky všude, zatímco u Sparty a Slavie se to tluče. Cítím velkou zodpovědnost, protože hrajeme pro ně.“

Byl to pro vás velký šok, když jste přišel do Vršovic ze Zlína? To byl asi nejméně exponovaný klub v lize...
„Ani bych neřekl šok. Kvůli té atmosféře jsem přicházel. Chtěl jsem zkusit fanoušky – ať už trénovat pod jejich tlakem nebo si užívat společné radosti. Se Zlínem jsme tady hráli a vyhráli, zápas a atmosféru jsme si hrozně užívali. Těšil jsem se na ni.“

Jaké to je pro trenéra, když má v zádech tisíce očí na strmé hlavní tribuně?
„Snažím se nevnímat to. Je to pro mě krásná zkušenost, vím, že mě to do budoucna připraví na tlak. Tribuna je opravdu strmá a přímo v zádech. Při zápase se ale snažím být vcucnutý do něj. Každý hlas je slyšet, o to víc, když se nedaří. Proto apeluju na hráče, abychom diváky co nejvíc vtáhli do děje, aby na nás ty jednotlivé věci nemohli křičet. Aby nebyly slyšet výkřiky těch klasických negátorů.“

Bylo období, kdy jste z tohoto důvodu litoval, že jste na Bohemku šel? Třeba na podzim jste měli problém střílet góly a hrát pohledný fotbal...
„Tehdy to bylo nepříjemné. Naši fanoušci jsou způsobem povzbuzování asi nejlepší v lize a to samé by chtěli i po nás. My na to ale zdaleka nemáme kvalitu, úrovně nejlepších mužstev ligy jsme nedozráli. Zápasy, kdy je soupeř lepší a dostane nás do úzkých, jsou těžké. Lidé chtějí, abychom dominovali, ale vy jste všude pozdě, nic vám nevychází. V tu chvíli si někdy řeknu: Jděte do prčic, jste mimo realitu. Teď to hrát nejde.“

Projevuje se tahle fanouškovská kultura i v životě? Zastavují vás lidé ve Vršovicích na ulici?
„Mám tady takový vyšlapaný okruh, bydlím kousek od Bohemky. Chodím pěšky, lidé občas pozdraví, prohodí nějakou větu... Nedávno jsem si kupoval k snídani makové šátečky a říkal jsem paní, aby mi dala hodně pocukrované. A ona se mě ptá: A smějí sportovci hodně pocukrované? (usmívá se) Ale nesetkal jsem se s nějakou negací. Jen loni na jaře na mě nějaký borec ukázal vztyčený prostředníček. I když je možné, že za mnou šel někdo jiný.“ (směje se)

A jak často se vám takové věci stávají?
„Není to tak, že bych si na každém kroku s někým plácal. Praha je pro mě specifická v tom, že potkávám známé lidi, herce, zpěváky... Nedávno jsem byl v hospodě U Oťase a zrovna ten den se tam sešli Zeťová, Semelka... V Praze je člověk pořád malý.“

Vy jste Severočech, který posledních několik let žil v menších městech na Moravě. Jaké bylo přijít do klubu, který zblízka podporují známé osobnosti jako Ivan Trojan nebo Karel Šíp?
„To byl taky jeden z důvodů, proč mě tahle nabídka oslovila. Za tímhle klubem stojí spousta osobností. Člověk může pokecat s Tondou Panenkou, zavoláme si s Ivanem Trojanem... Nedávno jsem byl o poločase na záchodě a Šíp mi během tinklpauzy říká: Tak co, trenére, jak zvládneme druhou půli? Petr Janda, Olympic, to je muzika mého mládí. A on se s vámi jde fotit na kalendář. Tohle je hodně příjemné, žádný problém s nervozitou jsem neměl.“

Poznávali vás lidé stejně často v malém Zlíně?
„Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale způsobem komunikace v klubu, tréninkovými podmínkami a stadionem, který vypadá, jako byste ho vzali z muzea, mi to připadá, že to je taková vesnice v Praze. Daleko těžší by pro mě byl přechod ze Zlína do Sparty. Ten klub má jiné možnosti, větší zájem médií... Bohemka je malý klub s rodinnou atmosférou.“

Takže jste si na specifickou atmosféru Bohemians nemusel zvykat?
„Já říkám, že atmosféru si částečně děláte vy. Patřím k řídícím lidem v klubu, když neberu majitele, je nade mnou Lukáš Přibyl. Snažím se udělat to tak, abych si na atmosféru nemusel zvykat já, ale aby si ostatní zvykali na to, co chci. Mezilidské vztahy v Bohemce fungují velmi dobře, to je jeden z důvodů, že momentálně, kdy prožíváme hodně problematických věcí, včetně budoucnosti klubu, problémů s financemi... Díky mezilidským vztahům tenhle klub funguje.“

Bylo by těžší pokusit se takovou atmosféru vytvořit třeba ve Spartě?
„To si nemyslím. Dá se vytvořit všude, ale musíte mít nad sebou člověka, který vám k tomu dá prostor. A musíte být dost pevný na to, abyste si o to řekl. Když jsem sem přicházel, taky měli někteří lidé v klubu jinou představu o fungování kabiny, o výběru asistentů... Ale já jsem řekl, že přes určitou hranu nepůjdu, že radši tohle místo nebudu brát. Musím si vytvořit prostor, abych si mohl prosadit svoje myšlenky.“

To ale není nijak jednoduché, ne?
„Mně pořád někdo předhazuje, že žiju ze srandiček, že jsem pohodář. To si nemyslím. Dokážeme s kolegy i přitvrdit, ale jednoznačně mám vždycky radši pozitivní atmosféru.“

Není to komplikace ve chvíli, kdy potřebujete prosadit svou autoritu? Dokážete pak třeba hráče seřvat?
„S tím problém nemám. Říkám věci na rovinu, ale radši řeším věci s hráčem mezi čtyřma očima, než abych ho sestřelil v kabině. Řešil jsem různé věci s Ferencem Róthem, Azizem Ibragimovem, těm jsem řekl, že to je jejich poslední šance. Azize jsem dokonce v minulé sezoně musel přeřadit do béčka. Hráči vědí, že když je potřeba přitvrdit, umím to. Ať už je to způsobem změny tréninku, nebo že jim uberu věci, které jim v uvozovkách chutnají. Záleží i na tom, jaký je to mančaft. Nějak jinak by se muselo pracovat třeba ve Spartě, kde jsou hráči zvyklí na jiné poměry. Musel bych vychytat jádro kabiny.“

Jak se vám komunikuje třeba právě s Azizem Ibragimovem? Sám tvrdíte, že mezi vaše metody patří sžíravá ironie. Jak ji bere cizinec?
„Aziz je veselý, chápe srandu. Možná i přesto, že mu to v řeči může vyznít jinak. Když jsme třeba v zimě chodili na spinning, Ivan Janek jezdil jako paní sládková v Postřižinách. Já jsem ho předváděl, říkal jsem mu, že by měl zabrat. Z toho byl Aziz úplně mrtvý, řezal se ještě dva dny. Je to ale trochu jiná mentalita, k jeho motivaci jsou potřeba jiné způsoby, ale teď šel do sebe.“

Kdo nejlíp reaguje na vaši ironii?
„Tady jsou dost komunikativní hráči. Naopak skoro nereaguje Mára Nikl. Ten si jede svůj příběh, ale když něco řekne, je to trefné. Hodně komunikují Jirka Rychlík, Sňozík, Štohanzl nebo Kaufman. Spíš osobnosti v mančaftu. Pak tady jsou kluci, kteří vyšli z mládeže Bohemky, třeba Milan Škoda, Ivan Hašek, Honza Moravec. Těm když řeknu, ať skočí do Botiče a utopí se, tak skočí a utopí se, protože o tom vůbec nepřemýšlí. U mladých mě někdy až štve, že jsou těžko probuditelní. Jsou to děcka, ale my potřebujeme občas i válčit.“

Dokáže vás někdo „setřít“?
„Stane se mi to. Určitě mě kluci dostanou. Ale v nejhorším dělám, že neslyším, nebo to otočím v nějaký fór. Jednou jsem měl konflikt, to nebylo až tak ve srandě. S Tomášem Janíčkem. Když končil ve Zlíně, vygradovalo to mezi námi tak, že jsme při jedné hře do sebe začali zajíždět a bylo to tvrdé. To jsme si museli vyříkat, dneska to je v pořádku. Fórečky ale beru, tvrdím, že když rozdáváš, musíš umět přijímat. Stejným způsobem jsem i hrál fotbal.“

Kdo je v Bohemians nejlepší na returny?
„Nejlíp returnující parťák je můj asistent Pavel Medynský. Známe se roky, dělali jsme spolu školu. Z kabiny mě nikdo nesestřelí tak jako on. Navíc mě pravidelně poráží i v tenise, takže returnuje dobře i tam. (směje se) Já mu potom snížím prémie a teď v létě ho pravděpodobně vyhodím.“

V Bohemians jste měli i máte zajímavé typy hráčů, vedle Azize Ibragimova třeba Petra Kunáška. Nad kým jste nejvíc kroutil hlavou?
„Ani bych neřekl kroutit hlavou, ale Petr Kunášek byl opravdový atyp. Nádherný kus člověka, kdybych byl scénárista, natočím o něm film. Je to typicky svěrákovská postava. Každý den dojížděl někde od Čáslavi, jednou ráno mi volal a říká: Trenére, já asi nestihnu trénink, tady spadla vlaku trolej. Tak jsem mu řekl, že v pohodě, ať se to hlavně nesnaží nahodit. On pak přijel na trénink, už byl ve sportovním, řekl jsem mu, ať se jde chvilku rozběhat, ať je připravený. A on: Trenére, já už se rozběhávat nemusím, běžel jsem z Vršovického náměstí. Kuny byl v tomhle podobný typ člověka jako Libor Žůrek ve Zlíně.“

Co to znamená?
„To je hráč, kterého jen tak nepotkáte. Když se mužstvo rozcvičuje napravo, Žůra je vždycky nalevo. A když kvůli němu mužstvo přejde doleva, on se přemístí doprava. Nedonutíte ho, aby jel v zajetých kolejích. Ale já mám takové hráče rád. Je to lepší než leklé ryby, které k ničemu nedonutíte.“
Máte relativně mladý tým, ale v něm i hráče, kteří jsou skoro vaše generace.

Jak s nimi vycházíte?
„Je potřeba nastavit nějaké hranice. Kluci vědí, že se snažíme prodloužit jim fotbalový život. Mára Nikl přišel minulý týden, kdy jsme hráli neděle-středa-neděle, ve čtvrtek jsme se domluvili, že je unavený a že v pátek nepřijde na trénink. Tak jsem mu řekl, ať si udělá něco doma, ať se jde lehce proběhnout. Když Lukáš Hartig trénuje šestkrát týdně naplno, je jako vyhořelé palivo. Když ho necháme oddechnout, on stejně trénuje chlapy v Býchorech a zapojí se s nimi. Když si oddychne, je ho pak plné hřiště.“

Není to trochu proti moderním trendům?
„Ale ne, jde o nastavení pravidel. Staří vědí, že když nám odvedou to, co mají, dostanou volnější režim v tréninku.“

Vy se také aktivně zapojujete do přípravy. Jak jim stačíte?
„Loni to šlo. Když mám zrovna nějaké sportovně aktivní období, docela stačím. Ale teď v týdnu jsem vlezl do tréninkového zápasu a byl jsem opravdu jako zabržděné kolo. Nestíhal jsem vůbec nic, kdybych chtěl jít do skluzu, hráč by byl dávno pryč. Ale protože mě podržel zbytek týmu, vyhráli jsme. Rád chodím dávat centříčky hráčům na palici, jsem rád, když pořád cítím balon, protože pak dokážu líp pochopit svoje hráče.“

Radek Sňozík říkal, že díky vám je plná kabina tatranek...
„Jo, to říkal. Ale je to pěkná blbost. (směje se) Zrovna za včerejšek mi Štohanzl dluží, teď mě jen otravoval Bartek, že já dlužím jemu... Má pravdu, ale tahle motivace je jen chvilková. Používáme ji ve chvíli, kdy cítíme, že je potřeba nějak nabudit mužstvo, ale po nějaké době přestane fungovat, takže se to musí sebrat, aby se na to hráči těšili.“

Co používáte potom?
„Třeba nedávný zápas v Plzni jsme odehráli špatně. Máme tady maséra Šimečka, kterého všichni rádi využívají na různé tejpy. Je jim dobrý, když potřebují. On předtím dělal v Plzni kustoda, a protože mně se nelíbil způsob, jakým jsme tam prohráli, na týden jsem jim zakázal navštěvovat ho. V jeho městě ho zostudili, tak ať si klidně tejpují i hlavu, ale doma a sami.“

Měl jste v hráčské kariéře trenéra, který by používal podobné metody?
„Zažil jsem hodně trenérů, na to jsem měl štěstí. I jako asistent. Všichni vědí, že nejradši vzpomínám na Vlastu Marečka. S ním to bylo po lidské stránce super. A jako hráč jsem měl nejradši Petra Uličného, s ním to byla sranda. Akorát vždycky když se nedařilo, spadl do toho a začal se v tom topit ještě víc. My jsme potřebovali cukr, ale on nás pořád bičoval. I přesto na něj vzpomínám nejradši, protože za těch třicet let ve fotbalové džungli nezdegeneroval a zůstal správným chlapem.“

Vzal jste si od něj něco konkrétního?
„Ano, určitá šméčka. Ve smyslu toho, jak působit na hráče. Franta Komňacký také měl dobré psychologické věci, jak dostat kabinu tam, kde ji potřeboval mít. Na druhou stranu, nerad vzpomínám na Jozefa Adamce. Ten měl cukr a bič, ale obráceně. Do pátku jsme pro něj byli k****i a č****i, pak odjel na Slovensko, přijel v sobotu před zápasem a Pavlinko, ako sa máš, chalan môj? V neděli jsme dostali dardu a od pondělka nám zase až do pátku dával.“

Chtěl byste jako trenér vést sám sebe jako hráče?
„Chtěl bych. Zní to krásně. (směje se) Měl jsem spoustu omezení, ale vždycky jsem měl absolutní vůli, bojovnost a zodpovědnost. Vždycky jsem jel za tým. Když jsem šel do tréninku a zápasu, pokaždé to bylo na sto procent. Na mých technických nedostatcích by ale bylo hodně práce. Jen bych si zakázal to, že jsem na tréninku strašně kecal.“

Takže byste si lezl na nervy?
„To jo. Když trenér něco vysvětloval, já jsem byl v klubíčku vždycky ten, který viděl letět ptáka, a hned: Hele, ty vole, támhle letí pták. A potom: Co to děláme, co to děláme? Teď jako trenér to samozřejmě nesnáším. Koncentrace byla moje slabina.“ (směje se)

Jste ze severu Čech, přitom jste dlouhá léta trávil na Moravě. Jak to, že jste se tam uhnízdil na tak dlouho?
„Původem jsem z Neštěmic, pak jsem se raketovým startem dostal v sedmnácti do ústeckého áčka. Na Moravu jsem odešel po vojně, byl jsem v Chebu.“

Šel jste do Slušovic...
„Ano, to bylo tak, že jsem jeden večer šel s Jirkou Kabylem kolem vody, četl jsem o Slušovicích, že tam je boom a chtějí hrát o druhou ligu. Mě to na Moravu táhlo, už proběhl i kontakt s Gotvaldem, který rozjížděl Drnovice. A Kábovi jsem říkal, že do Slušovic by to bylo super, že by se mi to líbilo. Druhý den zazvonil telefon a volal pan Pluskal, který tehdy Slušovice zastupoval.“

A s ním jste si plácl?
„No, on říkal, že mě viděli na Bohemce s Kukou v útoku a že jsem se jim líbil, tak jestli bych tam nešel. Nakonec se to upeklo, ale mohlo to ještě padnout.“

Jak to?
„Já jsem neuměl kopnout levou nohou a oni mi říkali, že se jim líbilo, jak jsem vedle Kuky hrál levého útočníka. Že přesně někoho takového shánějí. Seděli jsme v takovém hezkém hotelu, manželka už se natahovala, že řekne: Hele, vždyť ty levou neumíš. Tak jsem ji kopl pod stolem a šel jsem do Slušovic. Jenže bohužel kvůli Slušovicím a bohudík pro republiku přišla do pěti měsíců revoluce a fotbal tam šel dolů. Tak jsem šel za Johnem Uličným do Zlína, tam jsme vykopali ligu a já jsem se tam usídlil.“

Vy jste šel z komunistické vojny na kapitalistický ostrov ve Slušovicích. Vypadalo to tak?
„Já jsem těžký antikomunista. Otec mi emigroval, když mi byly tři roky, od té doby jsem žil s nevlastním. Děkuju mámě – ona si vždycky stěžuje, že ji nikdy nepochválím – za to, jak mě vedla. Už jako sedmiletý osmiletý jsem dostával balíky z Německa, nebyli jsme blbí a viděli, že všechno je jinak. Přechod do Slušovic byl takový, že to tam fungovalo jako na Západě. Jiný způsob života, ale bylo jasné, že to bylo uměle vytvořené.“

V čem se to projevovalo? Byl jste třeba v družstvu, kde se vyráběly počítače?
„Byli jsme tam na nějaké exkurzi, to bylo zajímavé. Ale jak to fungovalo... Část výplaty jste nedostal v penězích, ale v bonech, za které jste mohl nakupovat jen v jejich specializovaném obchodu. Zboží, které bylo na úrovni tuzexového. Byla to příjemná změna po tom zeleném Chebu.“

Jaký jste vlastně byl voják?
„Naštěstí jsem voják v pravém slova smyslu nebyl. Půl roku jsem byl v Dukle, to nebyla vůbec vojna. Pak jsem šel na rok a půl do Žatce, tam jsme hráli druhou ligu. To už bylo horší, chodili jsme do služby. A měl jsem tam i jeden nepříjemný zážitek.“

Jaký?
„Když jsem tam přecházel, vyhlásili poplach. A mě chytli, že nemám samopal. Jenže já jsem žádný nenafasoval. Vozil se tam po mně nějaký plukovník. A když jsem ten samopal vyfasoval, zase jsem ho někde zapomněl. Někdo mi začal vyhrožovat Sabinovem, tak už jsem se viděl, jak jdu sedět. Dnešním mladým bych vojnu na půl roku rok přál, ale nebylo to nic příjemného. Možná nás to ale trochu otužilo...“