Syn je šťastná povaha, říká otec Václava Kadlece
Svět vidí pozitivně, špatné věci hází brzy za hlavu, je to bezproblémový kluk. Zkrátka šťastná povaha. I díky ní se dostal tam, kde je. Zhruba tak vidí svého syna, mladou pušku z Letné, Václav Kadlec starší.
Byl syn vždycky spíš introvert, nebo extrovert?
„Jak kdy. Především je ale hrozně veselej. Na druhou stranu umí být i sám. Každopádně je můj pravý opak, a jsem tomu moc rád. Já jsem totiž pořád uzavřený. Kdyby byl po mně, tak nedošel tam, kde je. Neříkám, že si nedělá z ničeho hlavu, nevidím mu do ní, ale vypadá, že ho jen tak něco nerozhází, že je šťastná povaha.“
Něco jako Vladimír Šmicer?
(usmívá se) „Jo, to souhlasí. Že je pořád pozitivně naladěný, to na něm obdivuji. Kéž by byl jednou i tak úspěšný jako Šmicer.“
Kdy jste poznal, že syn bude ve fotbale dobrý?
„Když mu bylo pět let, hodil jsem mu poprvé balon. Viděl jsem, že se k tomu umí postavit. Od té doby jsme spolu trávili na hřišti každý den. Dbal jsem na práci s balonem. Jen co jsem mu nakopal balonů, aby je stopil... Už v sedmi to uměl perfektně a kopal oběma nohama. To byl základ.“
Musel jste ho někdy přemlouvat, aby si šel zakopat?
„Spíš to bylo naopak. Párkrát se mi nechtělo, šli jsme si zakopat díky Vaškovi.“
Byl jste k němu kritický?
„Byl jsem na něj přísný. Někdy až příliš, užil si se mnou docela hodně. Ale pod dohledem je pořád, chodím skoro na všechny zápasy.“
Nedávno se přiznal, že bylo období, kdy vás neviděl v hledišti rád. Překvapilo vás to?
„Já jsem to tátovi jako kluk taky zakazoval. (směje se) Později jsem se dozvěděl, že mě šmíroval skrz mříže na záchodě v šatně. Po zápase pak rychle odjel domů, a když jsem přijel, ptal se, jak jsme hráli. A já mu všechno vyprávěl. Jenže Vašek měl smůlu, jezdil jsem nejen já, ale i děda s babičkou. Asi mě tam moc rád neviděl. No, možná se nedivím, když si to vezmu zpětně, v klidu jsem ho moc nenechal, dostával v autě po utkáních asi velké sody. Děda s babičkou mlčeli a já za volantem řval.“
Musel jste za syna řešit nějaké průšvihy ve škole? Rozbitá okna a podobně?
„Právě že vůbec, průšvihy ho míjely. Do školy na kobereček si mě nikdy nezvali. I známky měl dobré. Nepatřil úplně mezi premianty, ale průměrný také nebyl. Jedničky a pár dvojek. On učení nemusel moc dávat, do hlavy mu to lezlo samo. “
Když v šestnácti letech přestupoval do Sparty, neobával jste se, že v tak nízkém věku přechod mezi dospělé, navíc do takového klubu, nezvládne?
„Když přestupoval, byl jsem z toho vyklepaný víc než on. Seděli jsme s manažerem Paskou u pana Chovance, mladej byl v klidu, ovšem já jsem nebyl schopný podepsat smlouvu. Dodneška se tomu podpisu směju, protože ho vůbec nepoznávám. Jsem ale moc rád, že jsem tehdy pana Pasku poslechl a přestup se zrealizoval. Ostatně jeho agentura se na Vaškově růstu zásadně podílela.“
Vy jste kdysi hrával za dorost Bohemians, později v třetiligové Krči. Viděl vás syn hrát?
„Velký fotbal ne. Skončil jsem ve chvíli, kdy se narodil. Viděl mě hrát jen futsal. A teď v neděli se na mě byl podívat na malém fotbálku. Pozval jsem ho, aby se kouknul, jak se to pořádně hraje. A on se tomu pak řehtal.“
