Když se Martin Lejsal vyškrábe těsně pod vrchol, srazí jej chatrné zdraví zpátky na zem. Taky válečný zákop, který po předloňském duelu se Žižkovem postavil jeho a vedení brněnského klubu proti sobě, přibrzdil kariéru talentovaného gólmana. „Věřím ve své schopnosti a pořád mám vůli ve fotbale něco dokázat,“ říká staronová jednička týmu.
Stačilo kývnout a mohl chytat první ligu v Řecku. Jenže Martin Lejsal má z mentality tamních lidí osypky. „Tu destinaci opravdu nepreferuju, mám vyšší ambice,“ vysvětluje osmadvacetiletý brankář, proč v létě odmítl několik nabídek z jihu Evropy. Nevyšlo mu ani angažmá v nizozemském Tilburgu, také jeho sen o Anglii zůstal nesplněn. Místo toho se po vykurýrování bolavého ramena postavil do branky Brna, s nímž byl od jara 2008 v tiché válce.
Váš návrat na českou scénu sledovali z hlediště otec i bratr. Pochválili vás?
„Oni mě viděli naposledy naživo v zimě v Holandsku, což je tři čtvrtě roku. Takže mluvili o tom, jak jsou rádi, že zase chytám a podobně. Nikdo mi nic nevytýkal. Já sám vím, že mám rezervy, které chci co nejrychleji odstranit. Netýkají se fyzičky, ale spíš techniky. Podstatné pro mě je, že mám pořád chuť a vůli ve fotbale něco dokázat a taky vím, že se můžu zlepšovat.“
Rozumí otec fotbalu?
„Pozor, táta za poslední dva roky s Vracovem postoupil z I. B třídy do krajského přeboru, v minulé sezoně vyhrál soutěž o dvanáct bodů. V klubu dělá i brankářské tréninky, o některých věcech se spolu bavíme. Fotbalu určitě rozumí. Navíc při mých zápasech sedí na tribuně a má nadhled.“
V Brně vám končí v zimě smlouva. Co bude dál?
„O budoucnosti jsme se zatím nebavili. Ani na to není vhodná doba. V Brně je teď obtížná situace, nelze nic plánovat. Co vím, tak smlouva končí více hráčům. Asi se to bude řešit na poslední chvíli. Já to už nechávám plynout, čas ukáže. Nechám to na kompetentních lidech. Chci hrát tak, aby nás to všechny bavilo. V minulosti se v klubu něco nastartovalo a za tři měsíce se to smetlo.“
Cítíte u nového trenéra Karla Večeři větší důvěru než za Miroslava Beránka a bývalého vedení?
„Je pravda, že není standardní, aby vás kouč po pěti měsících pauzy a s jedním odchytaným poločasem za béčko postavil do prvoligového utkání. Je fakt, že důvěru cítím. Před rokem a půl jsem udělal v 87. minutě chybu proti Žižkovu, po které mě poslali do juniorky, která se potřebovala zachránit. Respektoval jsem to a v létě mi bylo řečeno, ať si hledám angažmá.“
Přišlo vám to nefér?
„Rozhodně to nebylo moc koncepční. Rok předtím jsem měl hezkou nabídku z Coventry City. Přišel jsem za vedením a řekl: Tady máte peníze, pusťte mě. Ale oni, že ne, ať nikam neodcházím a že prodloužíme smlouvu. Ještě v polovině sezony jsem mohl jít do Anglie na testy. Byl jsem ochotný se vzdát i procent z prodeje. Říkal jsem v Brně, ať se v klidu domluvíme na nějakých pravidlech. Jenže oni zase řekli, že nikam nepůjdu.“
A v půlce jarní části přišel zlomový domácí duel se Žižkovem…
„Ano, udělal jsem chybu. Ale ten gól na 0:2 nic neřešil, hráli jsme od začátku špatně. Všichni v klubu měli pocuchané nervy. Bylo to jako den a noc. Před třemi měsíci mě nechtěli nikam pustit, pak mě poslali do béčka a v létě mi natvrdo oznámili, ať si hledám angažmá. Taky jsem dostal za Žižkov pokutu sto tisíc korun, kterou jsem zaplatil. Já jsem přitom přišel do Brna zadarmo a přistoupil jsem na jejich podmínky. Ty moje neakceptovali. Říkal jsem, že jsem ze stejného kraje a chci Brnu ze všech sil pomoct. Za rok chtěli smlouvu prodloužit a to už jsme se samozřejmě bavili o jiných penězích.“
Kde se vaše brněnské angažmá zvrtlo k horšímu?
„Celou dobu jsem chodil za vedením s nabídkami, až si v klubu řekli, že nejspíš chci jít pryč. Zdá se, že jsem si tím jenom ubližoval a zbytečně jsem se trápil. Když mi pak oznámili, že můžu odejít, ty nabídky z Anglie už samozřejmě neplatily. Teď už nic neřeším a počkám si, co se bude dít. Mohl jsem jít do Feyenoordu Rotterdam, už jsem měl sbalené věci a byl jsem připravený k odletu. Další den ráno zavolal manažer, že se nic nekoná. Protože má klub finanční problémy.“
Proč umanutě odmítáte nabídky z jihu Evropy?
„Tam mají lidé jinou mentalitu. Vím, jak Jižani fungují. Já jsem trošku rozmazlený, potřebuju mít zelený trávník. A třeba v Řecku je zelený tak tři měsíce v roce. Jinak bývá trávník vyprahlý. To je pro brankáře problém. Hodně bych s tím bojoval. V italské Reggině jsem zažil, že nic nefungovalo, bylo pořád vedro. Jih zkrátka nepreferuju. Na dovolenou je to fajn, jsou tam hezké pláže. Možná, že bych tam šel s rodinou na konec kariéry. Ale teď mám ještě vyšší ambice. Jo, kdyby mě chtěli Panathinaikos nebo Olympiakos Pireus, to by byla jiná. Ty dva kluby jsou na úplně jiné úrovni. Zbytek je čiré Řecko. To fakt nejde. Mám rád země jako Česko, Rakousko, Německo.“
Které kluby o vás projevily zájem?
„Měl jsem nabídky z Panioniosu Atény, ze Škody Xanthi, z Olympiakosu Volos a z Iraklisu Soluň. O Panioniosu jsem uvažoval, ten by nebyl špatný. Chytal tam i Jarda Drobný. Ale už to není aktuální.“
Ani nizozemská liga?
„Chtěl mě Tilburg, kam šel trénovat asistent z Heerenveenu. Volal mi Tomáš Galásek, který v klubu působil, že o mě mají zájem. Bylo to až kamarádské jednání, cítil jsem podporu. Domlouvali jsme se na podmínkách. Věděl jsem, že nedostanu to, co jsem měl v Heerenveenu. Ale byl jsem rozhodnutý, že to vezmu a investuju do sebe. Jenže Brno za mě chtělo nějakou sumu a Tilburg je na tom ekonomicky špatně. I když nešlo o velkou částku, nebyl schopný ji zaplatit. Měl v plánu všechno investovat do mého platu. Tím to skončilo. Mrzelo mě to, ale věřil jsem, že vyjde něco jiného. Nizozemská liga je dobrá a ověřil jsem si, že bych v ní mohl bez potíží hrát. V Heerenveenu se mi zpočátku dařilo, ale pak mě zastavilo zranění.“
To se nestalo poprvé.
„Něco je asi špatně. Když to nejmíň potřebuju, zdraví mi podlomí nohy. Heerenveen, kde jsem byl na hostování, na mě chtěl už v zimě uplatnit opci, ale pak jsem si při tréninku poranil rameno a do konce sezony jsem byl mimo hru. Do branky se vrátil Steppe a já jsem musel odejít.“
Vrátil jste se do Brna, ale dlouho jste se připravoval individuálně. Až minulý týden jste se připojil k prvnímu týmu a ihned se dostal do sestavy. Kouč Večeřa po zápase s Mladou Boleslaví prohlásil, že se bál, jestli nastoupíte. Jak jste si jeho slova vyložil?
„Je fakt, že jednou mě dva dny před pohárovým zápasem začalo tahat tříslo a já jsem dostal strach, že to nepůjde. Tak jsem nehrál a od té doby se to se mnou táhlo. V Brně jsem byl často zraněný, někteří lidé si mysleli, že jsem k tomu náchylnější. Jednu dobu jsem se ze zdravotních problémů nemohl dostat. Trápil jsem se sám se sebou. Ale neberu to od trenéra jako vyjádření nějaké nedůvěry. Naopak od něj cítím klid. Kdyby to myslel takto, přijde s tím nejdřív za hráčem a pak až něco řekne do médií. Spíš to myslel tak, že momentálně máme hodně zraněných hráčů, což ho trápí a na každém tréninku apeluje, ať se to zlepší. Taky to nemá jednoduché.“
A jste tedy bolestínek?
„K velkému fotbalu jsem se dostal až v Itálii, kde to funguje jinak než u nás, v Anglii nebo v Holandsku. Chvíli mi trvalo, než jsem se přizpůsobil. Italové jsou víc bolestínci, na každém tréninku je doktor. Hráči už si z toho dělali srandu, schválně polehávali. Když vás začalo něco bolet, hned jste to hlásil. U nás to tak není. A v anglické druhé lize, kde jsem byl, tam jsou opravdoví tvrďáci. Tým, který prohrává, ve druhém poločase jenom nakopává balony do šestnáctky, kde chodí hráči do gólmana. Ze šesti faulů rozhodčí pět pískne a z jedné akce je gól.“
Váš návrat poslal na lavičku dosavadní jedničku Tomáše Bureše, se kterým jste míval dobrý vztah. Platí to stále?
„Než jsem se vrátil týmu, tak jsme se viděli a probírali jsme celou situaci. Jsem přesvědčený, že on za špatné výsledky nemůže, neudělal žádnou větší chybu. Teď je to pro něj složitější, protože jsem zpátky. Ale takový je fotbal. S Tomášem vycházíme dobře, bydleli jsme spolu na pokoji. O všem se bavíme hodně otevřeně. Problém byl mezi námi dříve, když se Tomášovi dařilo a já jsem se hned po vyléčení zranění vrátil do branky.“
Teď vás čeká rozjetá Olomouc. Těšíte se?
„Olomouc sleduju, pod Psotkou hraje dobrý fotbal. Je to mladý impulzivní trenér, podobný jako plzeňský Vrba. Je dobře, že takoví trenéři u nás jsou. I Mladá Boleslav u nás chtěla hrát fotbal. Kéž by se takový styl v Česku preferoval.“
Když se MARTIN LEJSAL vyškrábe těsně pod vrchol, srazí jej chatrné zdraví zpátky na zem. Taky válečný zákop, který po předloňském duelu se Žižkovem postavil jeho a vedení brněnského klubu proti sobě, přibrzdil kariéru talentovaného gólmana. „Věřím ve své schopnosti a pořád mám vůli ve fotbale něco dokázat,“ říká staronová jednička týmu.
