Syn legendy Tomáš Berger: Táta uměl být drsný kritik

Že by se toužil za každou cenu vyrovnat svému otci, sparťanské legendě Janu Bergerovi? Kdepak, nejmladší ze tří následníků fotbalového rodu chorobnou ambiciózností rozhodně netrpí. I když své sny má. „Vždycky se mi líbila bundesliga, protože ji lidi v Německu žerou. Ale nabídky nemám,“ říká s širokým úsměvem, který je poznávacím znamením celého rodu.

V této sezoně jste dal už dva góly, máte životní formu. Užíváte si to?
„Asi jo. (směje se) Nevím, jestli mám přímo životní formu, ale myslím, že se mi teď abnormálně daří. Jsem spokojený, užívám si to.“

Přitom z vás měl být původně tenista, že?
„I fotbal jsem jako malý hrál, ale tenis měl přednost. Bavil mě hodně, fotbal jsem měl jen jako doplňkový sport. Ale když jsme se vrátili ze Švýcarska domů, přešel jsem z tenisu na fotbal.“

Proč?
„Měli jsme ze Švýcarska o tenise jiné představy než zdejší trenéři. Byl jsem na něco zvyklý a nic z toho tady neplatilo. Moc se mi to nelíbilo, tenis mě dokonce přestal bavit, tak jsem dal přednost fotbalu.“

Hrajete tenis aspoň rekreačně?
„Právě že vůbec ne. Málo, tak jednou za rok. A možná ani to ne. Nemám s kým a není ani čas.“

Vyhrál u vás fotbal nad tenisem i díky otcově minulosti?
„To si nemyslím. Kdybychom zůstali ve Švýcarsku, hrál bych určitě dál tenis. Ale tím, že jsme se vrátili, to dopadlo úplně jinak.“

Jste nositelem slavného příjmení. Je to spíš plus, nebo minus?
„Je jasné, že mě budou s tátou srovnávat, ale já si to nepřipouštím, nijak to neprožívám. Vrcholově hraju fotbal teprve dva roky. Předtím jsem hrál pražský přebor a tam o mně nikdo nevěděl. Vůbec bych řekl, že dnešní mladé generaci ještě jméno Berger moc neříká.“

Chodí otec na vaše zápasy? A je přísný kritik?
„Když může, chodí rád. Kritizoval mě spíš dřív, když jsem hrál tenis. To bylo někdy drsný. Prohrál jsem zápas, sedli jsme si do auta, rozjeli jsme se, táta se na mě otočil a řekl: Dneska to bylo strašný, ty snad nejsi Berger! Nebojuješ, jdi se vysrat. Mrzelo mě to, někdy jsem se třeba i rozbrečel, ale myslím, že mi to pomohlo.“

Stejně jako otec jste oblékal dres Sparty. Proč jste se v ní neprosadil?
„Poprvé jsem tam byl rok ve starším dorostu. Pak jsem odešel za tátou do Brandýsa nad Labem, kde jsem hrál půl roku krajský přebor. Byl to skok z dorostu mezi chlapy, ale měli jsme tam vynikající partu. Dařilo se nám, moc se mi tam líbilo. A pak jsem dostal nabídku z Ovčár. Tam se to ale moc nepovedlo, bylo to špatný.“ (směje se)

V čem?
„Hned, jak jsem tam vstoupil do hospody na hřišti, cítil jsem, že to nedopadne dobře. Po prvních šesti kolech jsme neměli ani bod, trochu jsem se pohádal s majitelem, a tak jsem musel odejít.“

A vrátil jste se znovu do Sparty – tentokrát už do rezervy.
„No, a neodehrál jsem tam jediný zápas. Jako vesměs nikdo z mladých. Nastupovali jen kluci, kteří tam byli tři čtyři roky. Nebylo to jako dnes, kdy hrajou druhou ligu převážně s mladými. Tak jsem šel znovu za tátou, tentokrát do Dukly. A tam už jsem zůstal.“

Ve Spartě jste to tedy zkoušel dvakrát. Táhlo vás to tam hodně?
„Spíš nebyla žádná jiná nabídka a hrát druhou ligu pro mě byla šance.“

V Dukle jste dlouho. Cítíte se už jako duklák?
„Šest let, tak asi jo. Jasně že jsem sparťan jako táta, ale nejvíc jsem toho odehrál v Dukle a mám ji rád.“

I váš otec často na akcích internacionálů hraje za Duklu. To je vzhledem k jeho rebelantství a odporu k autoritám docela paradoxní.
„Nevím, proč to dělá. (směje se) Ale za Duklu hrál taky. Sice jen dva roky, větší část kariéry strávil ve Spartě, ale v Dukle má taky hodně známých.“

Je znát, že ze Sparty odešel ve zlém?
„Prostě se ve Spartě nějak nedohodli, tak odešel. Spolu se o tom nijak nebavíme. Vím, že jezdí i se starou gardou Sparty, ale jaké má s klubem vztahy, je jeho věc.“

Vy jste vlastně v Dukle služebně nejstarší, že?
„Ještě s Petrem Malým, ten je tady stejně dlouho. Někdy si na to vzpomeneme, v pražském přeboru to taky bylo pěkné. Je škoda, že všichni ostatní kluci už odešli.“

Když jste hrál pražský přebor, věřil jste, že si ještě zahrajete ligu?
„Vůbec ne. Přišel jsem do Dukly, do přeboru, a nepřemýšlel o tom, že bych mohl hrát ještě vrcholově. Ani jsem už nechtěl.“

Proč?
„Vesměs jsem byl spokojený. S přítelkyní jsme se nastěhovali do svého bytu, chodil jsem do práce a do školy. Tu jsem dělal ještě loni, ale musel jsem skončit, protože už to s fotbalem nešlo skloubit. Docela mě to mrzí. Na druhou stranu teď hraju ligu.“

Zdá se, že fotbal pro vás nebyl nikdy životně důležitá věc.
„Každý fotbalista se chce dostat co nejvýš, ale po zkušenostech ze sparťanského béčka jsem s tím už ani nepočítal. Nebyl o mě zájem. A nechtěl jsem nic lámat přes koleno nebo se dostávat pod tlak kvůli tomu, že se mi ve fotbale něco nepovedlo.“

Hrozilo, že byste s fotbalem skončil úplně?
„Já jsem to jako konec bral. Je už jedno, jestli hrajete pražský přebor nebo vůbec nic. Trénovali jsme třikrát týdně, bylo to jen takové odreagování se s klukama. Navíc jsem to měl kousek, protože jsme bydleli na Ruzyni.“

Čím jste se tehdy živil?
„Úplně nejdřív jsem prodával šperky u Swarovského na Malém náměstí. Pak jsem chvíli dělal messengera a nakonec jsem pracoval v kanceláři na Ořechovce pro Siemens.“

Jak jste se k prodávání luxusní bižuterie dostal? To je spíš ženská práce, ne?
„Asi jo. Když jsme s přítelkyní začali bydlet spolu, potřeboval jsem peníze na nájem a podobně. Sehnal mi to táta přes svého známého. Dělal jsem to asi rok.“

Bavilo vás to?
„Ze všeho, co jsem dělal, to bylo asi nejhorší. Měli jsme otevřeno i od desíti dopoledne skoro do půlnoci. Když chodili lidi, utíkalo to, ale prodavačky, které musejí stát v obchodě deset hodin, obdivuju. Pak jsem dostal nabídku z Dukly hrát druhou ligu pod trenérem Bittengelem, ale to nevyšlo. Odehrál jsem první zápas, zranil se a pak už jsem skoro žádnou šanci nedostal. Domluvili jsme se, že to ukončíme, byl jsem přeřazený do béčka.“

A zase jste hrál pražský přebor.
„Zase. (směje se) A musel jsem si shánět novou práci. Takže jsem začal jezdit na kole jako messenger.“

Viděl jste film Vratné lahve? Odpovídalo to vašim zkušenostem?
„Zpočátku to bylo krušné. Neznal jsem ulice, takže jsem s sebou vozil mapu a pořád jsem někam spěchal. Měl jsem okruh kolem centra Žižkov – Strašnice – Pankrác, dál už jezdili motorkáři a auta. Ale nebylo to špatné. Jak jsem se ulice naučil, už to bylo dobré. Dostal jsem i vysílačku...“

Nebál jste se v pražském provozu?
„Ani ne. Jezdil jsem všude možně, i po chodnících. Asi třikrát jsem si dal na držku. Třeba jsem spěchal po Evropské, jel jsem po chodníku, a někdo vyjel z garáže. (směje se) Udělal jsem kotoul, podíval se, jestli jsem něco neztratil, sebral jsem kolo a jel dál.“

Měl jste aspoň helmu?
„Ne, jezdil jsem bez helmy. Jednou mě chytli v jednosměrce policajti. Zastavili mě: Umíš značky? Říkám: Umím. Tak proč jedeš v protisměru? Pospíchám, musím do téhle ulice, přece to celé nebudu objíždět. No tak si vezmi aspoň helmu, rozloučili se se mnou.“

Horší nehodu už jste neměl?
„Několikrát jsem vjel do kolejí. A jednou jsem se opravdu hodně bál. Jel jsem po Jižní spojce, kam snad kola ani nemůžou. Už jsem odbočoval doleva a v tom zatroubil autobus. Hrozně jsem se lekl, nevěděl jsem, na jakou stranu to mám strhnout. Tehdy jsem měl štěstí. To byl asi nejhorší zážitek.“

I vaše třetí zaměstnání v kanceláři bylo dost neobvyklé.
„Zařizoval jsem firemní mítinky. Siemens je německá firma, vždy zavolali do Čech s tím, že je třeba uspořádat nějakou konferenci. Například pro dvacet lidí. A já jsem musel zajistit prostory, občerstvení a podobně. Německy umím dobře, takže to bylo v pohodě. Měl jsem jen jednu kolegyni, šéfa jsem viděl akorát při podpisu smlouvy. A pak když jsem končil, bylo to fajn.“

Na svém profilu na Facebooku máte mezi koníčky webdesign. Věnujete se mu nějak?
„Vždycky s tím začnu, pak z toho zase sejde a všechno zapomenu. Nemám čas. Ale chtěl bych to umět. Teď sice hraju ligu, ale pak s gymnáziem budu shánět práci těžko. Přemýšlím, co bych mohl dělat, a webdesignu se můžete věnovat i z domova.“