Do povědomí širší veřejnosti se Adam Jánoš, syn Zdeňka Jánoše, který v roce 1999 zahynul při autonehodě, dostal na letním ME do 19 let. Ve Spartě o jeho talentu vědí už dlouho, i proto ho před rokem a půl přizvali na přípravu s A-týmem. Tehdy ale onemocněl, takže mu vyšel až druhý pokus. „Hodně to pro mě znamená, protože dělám jméno sobě a mé rodině,“ říká.
Je nadšený, že trénuje s prvním týmem pražské Sparty. Adama Jánoše mrzí jediné: že jeho táta Zdeněk nevidí, kam se v devatenácti letech propracoval. „Chtěl bych ve fotbale dosáhnout toho, čeho on,“ říká defenzivní univerzál, kterému na hřišti přezdívají po italském tvrďákovi Gattuso, a doma ho přitom měli za „mamánka“.
Je pro vás výhoda, že Spartu z pozice generálního sportovního manažera vede Jaroslav Hřebík, který vás a další mladé hráče zná z reprezentačních výběrů?
„Určitě ano. Víme, co po nás chce v tréninku, je jasné, že musíme odevzdat maximum. Na druhou stranu je to těžší v tom, že se na nás kladou očekávání. Jsme mladší, musíme do toho šlapat.“
I když vás zná víc než většinu jiných hráčů, nešetří vás. Při utkání s Poznaní na vás párkrát zakřičel.
„Vím, že jsem se jednou sprintem nevrátil, tak mě popohnal. My mladší bychom na to měli být zvyklejší. Nevím, jak to přesně popsat, ale když na vás zavolá, je to výstražné znamení, že musíte ještě víc šlápnout. Nemůžete ani jednou polevit. Pořád nadoraz.“
Hrajete buď v záloze, nebo v obraně. Že nepůjdete do branky jako táta, bylo vzhledem k vaší výšce brzy jasné?
„Od chvíle, co jsem začínal s fotbalem, to mi bylo nějakých sedm, jsem hrával v poli. V přípravkách ještě nejsou gólmani daní. Než jsem přestal růst, byl jsem oproti většině ostatních docela velký. Pak jsem se nějak zasekl. Ale když jsme byli v mladším dorostu na nějakých halových turnajích, párkrát jsem chytal, pokud nám chyběli brankáři. A po jednom zranění kolene jsem třeba přichytával na tréninku. Všiml si mě tam pan Kouba (bývalý gólman Sparty – pozn. red.) a ptal se mě, jestli bych to v brance nezkusil. Po tátovi asi nějaké geny mám.“
Přemýšlel jste o tom?
„V jednu chvíli mi to vrtalo hlavou, ale pak jsem si říkal, že brankář má méně možností než hráči v poli, protože chytá jen jeden. V obraně můžu hrát na více pozicích, tak bych si mohl škrtnout víc. A za druhé už jsem v té době přestal růst. Těch sto sedmdesát centimetrů je fakt málo.“
Jak často jste na žákovských a dorosteneckých zápasech slýchával: To je syn Zdeňka Jánoše?
„Nijak extra. Ale když jsem se posouval výš a začal jsem nastupovat v mládežnických reprezentacích, slyšel jsem z různých koutů, že to je proto, že ti trenéři znali tátu a podobně.“
Jak jste se s tím vyrovnával?
„Neřešil jsem to. Nic jiného než to ignorovat s tím dělat nemůžete. Snažil jsem se myslet na to, že jsem tam za to, jak hraju a jak se snažím.“
Je pro vás stále těžké i po těch více než dvanácti letech, které od tátovy smrti uplynuly, o tom mluvit?
„Vždycky, když se o tom bavím, mám na krajíčku. To můžete vidět i teď... Ale mamka to má horší. Když táta zemřel, bylo mi sedm, tolik jsem si to neuvědomoval jako třeba brácha, kterému bylo dvanáct. Mrzí mě, že táta nevidí, kam jsem se dostal. Že jdu v jeho stopách, i když on byl brankář. Snažím se dokázat to, co on. Jednou byl snad povolaný jako trojka do repre, odehrál 250 zápasů v lize. Doufám, že mě tam shora vidí, ale mrzí mě, že to nevidí na vlastní oči. Zajímavé je, že kdyby tady byl, nevím, jestli bych hrál fotbal.“
Jak to?
„Od nějakých pěti do sedmi let jsem hrál tenis. Myslím, že jsem celkově sportovně založený, šlo mi to. Ale poté, co zemřel, alespoň já si to tak myslím, se mamka rozhodla pro fotbal. Osobní trenér tenisu by stál víc. I z toho důvodu jsem přešel na fotbal.“
Pro talentované sportovce je asi nejkritičtějším obdobím dospívání. Je dobré, když mají nad sebou pevnou ruku. Jak jste se s tím vyrovnal vy?
„Mamka si po třech nebo čtyřech letech, nevím přesně kolik to bylo, našla přítele, který s námi žije dodnes. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale mamku bych bral asi lehkovážněji, než když máte tátu nebo otčíma. Na něj dám víc. Když zakřičí, vím, že se něco děje. Když to udělá máma, dokážu odmlouvat. Určitě nám, nebo mně osobně, pomohl. Dřív jsem ho bral něco jako tátu, teď postupem času je to pro mě výborný kamarád. Vztahy máme velmi dobré.“
Říkají o vás, že jste samostatnější než vrstevníci. Je to pravda?
„Asi jo. Dokážu být sám. Na druhou stranu o mně odmalička říkali, že jsem mamánek.“
Na hřišti ale mamánek nejste. Máte rád tvrdou hru a souboje. Kde se to ve vás vzalo?
„Já byl vždycky zažraný do fotbalu. Když jsem byl někde venku a hrálo se, nešlo mi to jen tak pro zábavu. Pořád na doraz, nic jsem nevypustil, dojížděl jsem souboje. I proto jsem asi trpěl na zranění, což mi občas omlátili o hlavu, když jsem někam šel zbytečně a přivodil si výron. Říkají o mně, že stylem připomínám Gattusa. Prostě takový buldok.“
Umíte se taky rozčílit jako on?
„V tomhle jsem klidnější, nejsem tak emotivní. Ale když mě třeba někdo kopne, byť čistě, dostanu se do toho a je mi pak jedno, do čeho jdu.“
Kdo byl Adamův otec Zdeněk Jánoš?
Fotbalový brankář, který zemřel 15. září 1999 ve věku 32 let při automobilové nehodě. Při návratu z tréninku narazil v rychlosti 150 km/h do protijedoucího pražského městského autobusu a byl na místě mrtev. Údajně se shýbal pro mobilní telefon, který mu spadl pod volant.
Během své jedenáctileté ligové kariéry chytal za Slavii (1988–1994), Jablonec (1994–1999) a Příbram (1999). Od roku 2000 se na jeho počest koná Memoriál Zdeňka Jánoše v halové kopané internacionálů. Jeho otec zemřel, když mu byly tři roky.
