Není uniformní typ. Má náušnici v uchu, tetování na paži – a je novou modlou Chorvatska. „Nekřičí na nás a stejně má obrovskou autoritu,“ říká útočník Niko Kranjčar o svém kouči.
Devětatřicetiletý Slaven Bilič profičel se svým týmem základní skupinou a dnes vyzve ve čtvrtfinále Turecko, přemožitele Brücknerova týmu. „O Česku vím víc,“ přiznává Bilič.
I když odehrál několik sezon v anglické Premier League, na tiskových konferencích v rámci EURO 2008 hovoří Bilič zásadně chorvatsky. Je hrdý na svou zemi, na její řeč a fotbalový tým, s nímž v těchto dnech oslňuje celou Evropu.
„Jsme stejní favorité jako všichni ostatní,“ nenechá se unést zpěvák skupiny Rowbau a milovník heavy metalu. To ale neznamená, že v kabině duní jen tvrdá muzika.
„Posloucháme to, co nám dodá energii. Klidně i klasickou hudbu nebo folk,“ podotýká. „Ale nebavme se tady o muzice,“ končí rázně debatu na oblíbené téma žurnalistů.
Pane Biliči, nechtěli byste radši hrát ve čtvrtfinále proti Česku?
„Je fakt, že Čechy znám lépe. O Turcích toho tolik nevím. A oni zase o nás. Ani my nemáme v kádru světová jména. Vždycky je jednodušší vykládat hráčům o tom, jak hraje Torres nebo Ballack. Ale nemá cenu řešit, na koho narazíme. Turky také sledujeme od jejich prvního zápasu. Věděli jsme, že jsou pro nás jednou z variant pro čtvrtfinále. Dvakrát otočili málem prohrané utkání. Proto musíme být velmi obezřetní.“
Bojíte se morálky soupeře?
„To vůbec ne. Můžeme se měřit s každým. Skutečnost, že Turci prohrávali a museli zápas otáčet, poodhaluje i jejich slabiny. Nikdo nechce schválně dotahovat. My chceme samozřejmě skórovat jako první. Víme, že Turecko hraje opravdu dobrý, agresivní fotbal.“
S ještě větším respektem se však hovoří o Chorvatsku. Co se stalo, že tak válí?
„Vím, že tihle hráči dokáží někdy expolodovat. A to se teď stalo. Mistrovství Evropy není ligová soutěž na šestatřicet kol. Věděli jsme, že musíme zabrat od začátku. A plán se nám daří. Zatím jsem s našimi výkony absolutně spokojený.“
Spousta expertů přirovnává váš tým k tomu z roku 1998, který získal na mistrovství světa bronz…
„Skoro nic se od té doby nezměnilo. I letos hrajeme s láskou za naši krásnou zemi. Před deseti lety jsme ve čtvrtfinále porazili Německo 3:0. Emoce jsou podobné. Nyní nás také čeká čtvrtfinále. Mí hráči jsou psychicky i fyzicky silní. Proto můžeme dojít daleko.“
Až k titulu?
(usměje se) „Proč ne.“
V čem je největší síla vašeho mužstva?
„Nejdůležitější je týmový duch. To je základ všeho. Vím, že v některých týmech spolu hráči pouze trénují a jedí. Zato my jsme jedna rodina. Po příjezdu na turnaj jsme dali hráčům k dispozici jednolůžkové pokoje. A oni pak za mnou chodili, jestli by nemohli bydlet po dvou. Tohle je týmový duch. Chceme spolu trávit spoustu času. A to nejen kvůli fotbalu.“
