Daněk: Musíme dát gól, jinak jsme v kytkách

Československý tým vedený trenérem Milanem Máčalou tehdy potřeboval v kvalifi kaci o EURO 1992 zabrat. Bývalý kouč Baníku Ostrava vsadil na hráče, kterého dobře znal. A muž, jenž se nevešel do týmu pro MS 1990, se mu odměnil. „Ukázal jsem, že fotbal umím,“ vzpomíná Václav Daněk.

Byl to váš nejlepší zápas za reprezentaci?
„Nejlepší asi ne, těžko se to posuzuje. V každém případě to byl zápas proti nejkvalitnějšímu soupeři – společně s Itálií – který jsem absolvoval.“

Vybaví se vám obě trefy?
„Do detailu ne, ale vím, že obě situace byly přibližně stejné. Dostal jsem balon, rychlé zpracování nebo sklepnutí míče a ze dvou kroků okamžitě střela. Ta první přes celou branku, pravou nohou. Společný jmenovatel obou gólů byla rychlost. Proti tak dobrému soupeři útočník nemá moc času, tam nejde o situace, že přejde přes čtyři hráče a v pohodě zasune. Musí využít každou chvilku, kterou dostane.

A na ten druhý gól si vzpomínáte?
„Byl přibližně stejný, akorát na druhou bránu. Sklepnutí mezi dva obránce, krok a střela.“

Paměť máte nyní lepší než po zápase, protože bezprostředně po něm jste novinářům řekl, že ji nedokážete popsat, protože si ji vůbec nevybavujete.
„Abych řekl pravdu, já už si myslel, že mám Alzheimera, protože já jsem si ten druhý gól fakt neuměl vybavit.“ (směje se)

Tenkrát?
„I teď, ale v televizi v pondělí běžel o poločase zápasu Baníku malý medailon, kde ty góly odvysílali. Já měl smůlu, že jsem to zase neviděl, protože jsem trénoval. Proto jsem je požádal, jestli by mi to nenahráli, už proto, abych se podíval na oba góly.“

Co se vám vybaví z toho zápasu kromě vašich zásahů?.
„Počasí. Pršelo, bylo tam nevlídno. Na Strahově se hrálo na velice těžkém terénu.“

Tehdy se psalo, že se vám povedla vůči Španělům malá odplata, protože v barvách Innsbrucku jste pár dní před kvalifikací vysoko prohráli s Realem Madrid.
„To si vybavuju, my jsme totiž prohráli 1:9. Na to vzpomínám hodně nerad, ale bylo tam pár pikantností. Tenkrát nás trénoval Ernst Happel a Horst Hrubesch byl asistentem. My jsme doma remizovali, tuším 2:2, a šlo se do odvety. Horst před utkáním přinesl zápis a povídá: ,Pánové, to není možné. Oni hrajou s celým béčkem, tam jsou úplně jiní lidi než v prvním zápase. O těch jménech jsem ještě neslyšel.‘ Jeden spoluhráč z Argentiny vzal ten zápis a říká mu: ,Jak béčko? Jsou kompletní.‘ Do zápisu se totiž psala ofi ciální jména a ne ty jejich přezdívky, pod kterými byli známí.“



A pak z toho byl těžký debakl.
„My jsme hned prohrávali 0:2, pak 0:3, ale podařilo se nám snížit a brzy poté jsme měli obrovskou šanci, to si pamatuju. Přepadlý balon na druhou tyč a spoluhráč střílel ze dvou metrů, půl branky prázdné, on trefil břevno. Z protiútoku dali na 4:1 a pak už to přišlo do fáze, že nám nastříleli další góly. Hugo Sanchez jich dal sám čtyři nebo pět, takže už potom ani nedělal ta svoje salta. (směje se) Největší paradox byl v tom, že my jsme dostali gól po výkopu. Sanchez se zapomněl, my reklamovali ofsajd, jenže z ,bekovky‘ není, že.“

Bral jste pak výhru s reprezentací jako satisfakci?
„Z toho pohledu ani tak ne. Znal jsem se třeba s Fernandem Hierrem, fandil jsem mu, byli jsme dá se říct kamarádi na delší vzdálenost. Určitě jsem byl rád, že se mi to proti nim povedlo, ale satisfakcí pro mě bylo to, že jsem byl povolán zpátky do nároďáku, protože na mistrovství světa jsem se předtím do závěrečné nominace nevešel. Ukázal jsem, že fotbal hrát umím a že jsem tam klidně mohl být. To bylo pro mě nejcennější.“

Jaká jména se vám vybaví z jejich tehdejšího týmu?
„Chytal jim tam Zubizarreta, v útoku Butragueňo, zaujal mě i ten jejich vysoký záložník, myslím že Míchel. Ale nemůžu říct, kdo mě upoutal na hřišti. V takových zápasech se soustředíte na vlastní výkon, všechno jde ráz naráz. To souvisí i s tím, co jste řekl, že jsem si nedokázal po utkání vybavit ani to, jak padl druhý gól. To hovoří za vše.“

Jakou kvalitu měl tehdejší španělský tým? Jejich reprezentační výběry byly vždy silné, ale na šampionátech selhávaly.
„Ano, oni měli jeden obrovský nedostatek, neuměli na velkých akcích uspět, to bylo pro ně trochu charakteristické. Na druhou stranu, pokud člověk v té době sledoval fotbal a teď si přečte tu sestavu, vybaví se mu, že to všechno byli super hráči. Španělé nemůžou mít špatné fotbalisty. Samozřejmě neměli tu pozici, kterou mají dnes, tedy že nebyli absolutním favoritem mistrovství světa nebo Evropy.“

Nakolik se podobal jejich tehdejší herní styl tomu současnému?
„Španělé byli vždycky dobří v individuální technice, kterou mají úžasnou. Je pravda, že to, co hraje dnes Barcelona nebo Real, tedy množství krátkých přihrávek, tenkrát nebylo. Nehráli tak odlišný fotbal od zbytku Evropy, jako je to nyní. Samozřejmě všechno to byli elastičtí, rychlí a výborně kopající hráči. Ale tak jako teď, že by sedm minut nikomu nepůjčili balon, to nehráli.“

Jak vidíte šance Česka v pátečním kvalifikačním duelu?
„Řeknu to takhle, každý zápas začíná 0:0 a výhodou pro nás může být, že Španělé jsou favorité, na sto procent. My musíme mít na hřišti naše nejlepší hráče, kteří musejí předvést výkon na hranici možností. Všechno bude muset být super. A ani to není záruka úspěchu.“

V čem bude zápas pro Čechy nejtěžší?
„De facto tam nebudeme hrát fotbal. Budeme se přesouvat, čelit tomu, že si budou pět minut přihrávat. Pokud získáme balon, oni jsou tak agresivní, že ho můžeme rychle ztratit. Fotbal bez míče je strašně těžký. Oni si počkají na svoji chvíli, budou nás tak dlouho točit zleva doprava, až pak přijde jedna kolmice. A když z toho dostaneme gól, je to v pytli. Je těžké tohle ustát.“

A v útoku si asi mnoho šancí nevytvoříme.
„V ofenzivě nečekejme nějaké tři čtyři příležitosti na gól. Bude jedna dvě. Pokud dáme gól, máme šanci. Jestli ne, jsme v kytkách.“