Jiný sport a herní riziko. Faeřané se pokusí Čechy znechutit umělkou
Jaromír Jágr vždy říkal: „Hokej za mořem a v Evropě, to jsou jiné sporty.“ Tolik rozdílné je hrát na užším kluzišti, mnohdy až o čtyři metry. Fotbal poznává podobný rozpor, do hry vstupují kvůli klimatu i financím umělé trávníky. Překousnout ho budou muset také čeští reprezentanti na Faerských ostrovech, kde se předvedou v kvalifikaci o mistrovství Evropy.
Když popisoval David Horejš, nyní už bývalý trenér Jablonce, specifika sezony na severu, nemohl ten fakt opomenout. „Na trávě jsme byli naposledy v říjnu a pak až v dubnu,“ rekapituloval. Myslel - samozřejmě - přírodní povrch a tréninky.
Jinak počasí tým nahnal na umělku, což moc dobře zná i Jan Matoušek. Nynější křídlo Bohemians, nováček v národním výběru, prožil poslední tři a půl sezony rovněž v drsném kraji. Jako host ze Slavie působil v Jablonci a poté o kousek dál v Liberci.
Takže ví svoje, hřiště na Faerských ostrovech ho nemůže zaskočit. „Jelikož ještě nejsem tak starý, moje kolena to snesou,“ usmál se.
Ano, vliv na zdraví je první (a hlavním) faktorem, který jde proti zmiňovanému povrchu. Noha vám na něm ani maličko neuklouzne, čímž dostávají klouby mnohem víc zabrat. Trpí nejen kolena, ale i kotníky a kyčle.
Proto Ladislav Krejčí, kapitán Sparty, rozhodně není nadšený, na čem se bude hrát. „Mám k umělce negativní vztah, jelikož můj zdravotní stav v minulosti nebyl úplně pozitivní. Takže každý tvrdší povrch pro mě není úplně fajn,“ vyznal se.
Například ve Švédsku, kde se hraje na umělkách velmi často, dělají vše, aby hráči netrpěli. Důležité je například to, že nestřídají druhy hřiště. I Matěj Chaluš, někdejší kapitán reprezentace do jedenadvaceti let, jenž působil v Malmö, to poznal. Když je „umělkové“ období, trénuje se na ní. Pokud nadejde čas pro přírodní trávu, veškeré dění se přesune. „Říkají, že střídání je obrovské riziko,“ popsal obránce. Nyní hraje v nizozemském Groningenu, kde se nepopulárnímu trávníku rovněž nevyhnul.
„Shodou okolností jsme se u stolu při večeři bavili, kolik že je v Holandsku umělek. Potom jsem to nějak počítal a tuhle sezonu to byly asi tři nebo čtyři stadiony. Ještě měsíc nazpátek jsme na ní hráli venkovní zápas proti Emmenu,“ popsal Michal Sadílek, záložník FC Twente. „Pro nás to zase takový problém není. Vím, že kluci v Česku už poslední dobou ani v zimě moc umělky nevyužívají a letí se někam na soustředění.“
V menších klubech to úplně nesedí, tam jsou v permanenci. Ale velká trojka už má na zimu nachystaná tréninková hřiště s vyhříváním, připravují se na nich.
Nebezpečí však není jen zdravotní, nýbrž také herní. Tady však bude záležet na tom, zda domácí plac pokropí. Dělá se to, ale… I opačná varianta může být součástí taktiky, kterak zpomalit papírově kvalitnějšího soupeře, pozlobit ho. Míč se totiž na suché umělce zadrhává, přihrávky neběží tak rychle. Je to zkrátka jiný fotbal.
„Určitě tomu pomůže, když se to trochu pokropí. My ji při tréninku měli pokropenou. Když je moc velké horko, za chvilku to uschne a po deseti minutách to úplně ztrácí smysl,“ varoval sparťan Lukáš Sadílek.
Varovat před aspektem povrchu je nutné, přesto platí Krejčího slova: „Musíme si s tím poradit.“
