Trenér Pavel Vrba varoval, ovšem marně. V 9. minutě házeli Islanďané aut, kapitán Aron Gunaarsson poslal prudký míč do pokutového území, kde nastala náramná mela a po zaváhání brankáře Petra Čecha se dostali hosté do vedení. I při dalších autových vhazováních dokazovali, jak je to nebezpečná zbraň. „Horší než roh,“ přiznal levý záložník českého týmu Ladislav Krejčí.
Míč směřuje za brankovou čáru, hrozí rohový kop. Obránce v usilovném skluzu se snaží tomu zabránit a posílá míč do autu. Sklízí pochvalu, soupeř bude pouze házet aut. Pouze? Někdy může tento zásah přinést daleko nebezpečnější situaci.
V kvalifikačním utkání o postup na ME 2016 to českému týmu předvedli Islanďané. Jednou skorovali a pořád dlouhými hody český tým strašili. „Hráči informace měli, na nebezpečí jsme je upozorňovali. Věděli, co jim hrozí, pokud přijde autové vhazování dvacet, pětadvacet metrů od naší brány,“ povzdechl si po utkání trenér Pavel Vrba a odmítal podezření, že o existenci islandské zbraně netušil.
„Přesto přišla chyba...“ doznal nepřímo, jak těžké je takovému hernímu prvku čelit. To jeho svěřenci pociťovali po celé utkání, míče jim nad hlavami svištěly jako japonská zera při boji o Okinawu.
„Bylo to velice nepříjemné,“ připustil záložník Ladislav Krejčí. „Centry jsou mnohem prudší a jiné než z rohu,“ rozebíral. „Jsou hozené rukama a z jiného prostoru, letí to přímo proti brance. Tam stačí jen míč líznout a jde to kasy, nemusíte to ani nijak uklízet,“ odkrýval fotbalovým žargonem záludnost hodů. „Je to často horší než roh,“ uznal Krejčí.
Rada házel dál, než Islanďané
Nápad, aby to nacvičil i český tým, není ovšem tak lehce splnitelný. „K tomu musí mít hráč přirozené dispozice,“ upozornil Pavel Tobiáš, trenér 1.FK Příbram. „Hází mnoho sportovců, ale ne každý se stane Špotákovou nebo Železným,“ přešel do atletiky mezi specialisty.
Ví, o čem mluví. Jeho tým se chlubí luxusním házečem, jím je kapverdský legionář Fernando Neves. „Má to vrozené,“ odhalil jeho umění trenér Tobiáš. „Chce to švih v ruce, statná ramena, páku,“ vypočítal základní předpoklady. Slova, že dlouhý hod je někdy nebezpečnější než roh, potvrdil.
„Když jde míč z úrovně velkého vápna prudce do pokutového území přímo na branku, těžko se brání, stačí malá teč a může se přihodit cokoli,“ vysledoval. Přes výhodu Nevese v sestavě Příbram autové vhazování jako strategickou zbraň neužívá.
„Víme o něm, že to hází daleko a s chutí, ale abychom to nacvičovali jako jiné standardní situace, to ne,“ nerozpracoval trenér Tobiáš tento prvek do manuálu, jak zaskočit soupeře. „Neves ví, na koho to hodit, hráči si rozdělí, kam se postaví, to je všechno,“ přece jen něco odkryl.
Zdálo by se, že silné paže jsou výsadou zahraničních hráčů. Ale v českém národě nevyrůstají jen zlatí oštěpaři, opřít se rukama do balonu dovedli i fotbalisti. „Petr Rada, ten byl na to přeborník,“ propíchl svého bývalého spoluhráče z Dukly Praha a československé reprezentace Ladislav Vízek, účastník MS 1982 ve Španělsku.
„Když jsme si před utkáním masírovali nohy, on si masíroval ruce, to bylo u něj důležitější,“ zasmál se při vzpomínce. „A pak házel dál než nyní Islanďané,“ připomenul Vízek, že nejde o nový vynález. Když se umí, tak účinný ovšem rozhodně je.
