Treky po horách Kavkazu, divoká příroda i relax na plážích Černého moře. K tomu výtečné levné jídlo a domácí pálenka, po jejíž nadměrné konzumaci taky nemusíte najít cestu zpět do hotelu. Gruzie je masovým turismem nedotčená země, na kterou nezapomenete a budete se do ní chtít vrátit. Před šampionátem jednadvacítek o tom přesvědčuje Vakhtang Čanturišvili, fotbalovým jménem Vakho (29), který čtyři roky působil ve Zlíně, než aktuálně přestoupil do Jablonce.
Letošní EURO U21 je ideální příležitostí, jak čtyřmilionový stát na rozhraní Evropy a Asie navštívit. Rusové však podle technického záložníka vítáni nejsou! „Nezapomněl jsem, co nám způsobili,“ vrací se Vakho v rozhovoru k válečnému konfliktu v jižní Osetii (2008).
Je šampionát U21 největší fotbalovou akcí v historii Gruzie?
„Už v minulosti se u nás hrály velké zápasy, ale je to dávno. Ano, dá se říct, že tohle bude největší událost. Lidé v Gruzii fotbal milují, myslím, že bude na stadionech perfektní atmosféra. Lidé ji umí udělat. Když to půjde, uvažuju, že se na nějaký zápas půjdu podívat. Uvidíme. Mám rodinu, dvě malé děti. Budeme mít zrovna dovolenou, své plány. Někdy je složité najít čas.“
Jaké stadiony nabízejí tři dějiště – Tbilisi, Kutaisi a Batumi?
„V Tbilisi jsem hrál. Je tam stadion evropské úrovně. V Batumi postavili nový, hodně hezký. Gruzie je na turnaj připravena i v tomto směru. Kvalitní stadiony mohou zvýšit i úroveň ligové soutěže. Prezident federace i další lidé kolem se o to snaží. Musí se jít krok po kroku. Třeba k tomu pomůže i EURO, doufám v to. Fotbal je populární sport. Fanoušci ho prožívají, hlavně když hraje náš národní tým. Stadion je pokaždé plný. Pokaždé! Je pravda, že nejvíc zlatých medailí máme ze zápasu, ze vzpírání. (úsměv) Oblíbené je i ragby, úspěchy má basketbal.“
Češi odehrají dva zápasy ve skupině u moře v Batumi, které hostí i finále. Ideální volba?
„Souhlasím. Momentálně je to město s nejvyšším standardem v Gruzii a s perfektním stadionem. Hrává tam i náš národní tým. Batumi se přezdívá malá Dubaj. Leží u Černého moře, navštěvuje ho hodně turistů. Je překrásné během dne i v noci. Pro mě je nejlepší Tbilisi, kde jsem chodil do školy. Je to můj domov. Krásné město.“
Ale vy nejste rodák z metropole…
„To ne. Pocházím z Ozurgeti, rodiště mého otce. Ale školu jsem vychodil v Tbilisi, kam jsme se brzy po mém narození přestěhovali. Všechny zážitky z dětství mám spojené s ním. Začal jsem tam i s fotbalem. Miluju samozřejmě také otcovo město, kde mám babičku, dědu. To jsou pro mě nejlepší lidé. V Tbilisi jsme dvakrát vyhráli ligu i pohár. Potom jsem odešel na Ukrajinu (Oleksandriya), kde jsem nedostal šanci. Trenér mi ji nedal. Zůstal jsem tam jen šest měsíců, pak jsem odešel na Slovensko do Trnavy. Což bylo skvělé angažmá.“
Pod vedením českého kouče a později manažera Pavla Hoftycha.
„Přesně tak. Na začátku jsme se párkrát pohádali, ale časem jsme se stali velmi dobrými přáteli. Dneska máme perfektní vztah.“
Gruzínská reprezentace vyfasovala na EURO extrémně těžkou skupinu s Portugalskem, Nizozemskem a Belgií. Co v ní může dokázat?
„Já bych se toho zas tak nebál. Zvlášť v této věkové kategorii. Na turnaji se může stát cokoliv. Naše mládežnické výběry, ať U21 nebo U19, už udělaly pár dobrých výsledků. Věřím, že můžeme překvapit i na EURO, i když soupeři jsou kvalitní. Má povaha je taková, že se nikdy nevzdávám. Kluci musí jít na hřiště ukázat světu, co dovedou.“
Jakým směrem vůbec jde tamní fotbal?
„Když jsem odešel z Gruzie, řada klubů změnila strategii. Začali vytahovat mladé a dávat jim šanci v áčku. Navíc se někteří hráči, které dobře znám, vrátili ze zahraničí. Máme hodně talentovaných kluků, kteří dokázali vyletět, ale přestali na sobě pracovat. Všichni vědí, že Gruzínci jsou velmi dobří v práci s míčem. Techniku máme prostě v krvi. Problém je, že se hodně z našich hráčů nedokáže adaptovat v cizině na fyzičtější styl fotbalu a vyšší tempo.“
Kdybych byl turista, co si můžu v zemi užít?
„V první řadě jídlo. (směje se) To máme skvělé.“
Například chačapuri, pečivo plněné sýrem.
„Třeba… Někteří hráči, které znám ze Zlína, vědí, o čem mluvím. V Gruzii působili Marek Hlinka, Oleksander Azackij. Ten hrával dokonce v Batumi. Když se bavíme o našem jídle, vzpomínají, jak jim chutnalo. Chápu, že někdo neví, kde Gruzie vůbec leží. Ale když ji pak vidí na vlastní oči, jejich reakce bývá podobná: krásná příroda, výborné jídlo, moře, hory. Jet se tam dá kdykoliv. V zimě se můžete podívat do hor, v létě k moři. Máte spoustu možností, jak strávit čas.“
Navíc jde ve srovnání s Českem o velmi levnou zemi?
„To bych úplně neřekl. Hlavně během letní sezony jsou ceny vyšší, jako všude. Ale je fakt, že ubytování je poměrně levné. A lístky na šampionát taky. Pokud milujete svůj tým, půjdete na stadion a podpoříte ho.“
A vychutnám si u vás dobré pivo?
„Myslím, že Plzeň seženete všude. V Batumi si ho můžete užít… Vy Češi milujete pivo, což o Gruzíncích říct nemůžu. U nás se pije hlavně dobré víno, pak koňak a domácí vodka. Je to něco jako slivovice, akorát ještě silnější. Dvě skleničky stačí.“ (směje se)
Gruzie bývala oblíbenou dovolenkovou destinací Rusů. Jsou u vás vítáni i po rozpoutání válečného konfliktu s Ukrajinou?
„Nesnáším politiku, nesleduju ji. Pořád si pamatuju válku (v roce 2008 v jižní Osetii) a to, že 21 procent naší země bylo okupováno Ruskem. Z mého pohledu nejsou Rusové v mé zemi vítáni. Samozřejmě, že všichni z nich nejsou špatní. Ale když přede mnou zazní nějaké ruské jméno, hned mi v hlavě naskočí válka proti nám v roce 2008. Boje, bolest, pláč Gruzínců… Tehdy přišla najednou spousta lidí o domov, o práci, o děti. Nic jim nezůstalo. Museli začínat od nuly. Nejsem šťastný, když k nim Rusové jezdí.“
Přesto se měly obnovit přímé lety z Moskvy.
„A lidé proti tomu na ulicích protestují. I mladí, studenti. Nezapomněl jsem, co nám Rusko způsobilo. Bolest mých krajanů je i moje. Pokud dovolíte nepříteli, aby se tak jednoduše dostal do vaší země, nikdy nevíte, co můžete očekávat. Ale Gruzínci se nikdy nebojí války! Už jich zažili několik. Půjdou a budou se bránit. Takový je náš charakter.“
Vy jste odehrál za gruzínské áčko pět utkání, to poslední už před sedmi lety. Proč jste vypadl z elitního výběru?
„Naposledy jsem hrál za trenéra Vladimíra Weisse. Ten mi vždycky zavolal, zeptal se, jak se cítím, jak se mi daří. Jsem mu dodneška vděčný. Nedokážu říct, proč už mě později nepovolali. I já si tuhle otázku pokládám. Vždy jsem připravený reprezentovat svou zemi a odevzdat pro ni maximum. Kdykoliv. Je to jiný pocit, jiná druh motivace. Dál čekám na svou šanci. Nikdy se nevzdávám! Když jsem přestoupil na Slovensko, odehrál jsem skoro všechno v základní sestavě. To samé pak ve Zlíně. Když nejsem zraněný, hraju. Mám zkušenosti, zápasovou praxi. Fakt nevím, proč nemám v reprezentaci místo. Hrát za národní tým byl vždycky můj sen. Tohle mají podle mě stejné na začátku kariéry všichni hráči.“
