Mazuch: S fotbalem jsem chtěl skončit. Je to ale nejkrásnější práce na světě
S reprezentací do 20 let došel na MS do finále. V první sezoně v Anderlechtu získal belgický titul. S ukrajinským Dněprem se podílel na postupu do finále Evropské ligy. To vše má za sebou v 29 letech obránce Ondřej Mazuch. „Když se někdo může živit fotbalem, nebo jakýmkoliv jiným sportem, tak má to nejkrásnější zaměstnání na světě,“ motivuje mladé fotbalisty před nedělním mezinárodním turnajem U11 v rámci projektu Fotbalové hody v Tvrdonicích u Břeclavi. Sám bude společně s Tomášem Rosickým a Vítězslavem Lavičkou patronem této mimořádné akce.
Pamatujete si ještě své fotbalové začátky, a proč jste se rozhodl zrovna pro tento sport?
„Pocházím kousek od Tvrdonic z malé vesničky a tam hrál fotbal každý kluk. Navíc jsme bydleli jen pár set metrů od hřiště. Když mi bylo nějakých pět, šest let, tak bylo normální, že jsme s ostatními dětmi chodili na hřiště a tím se rovnou dostali k fotbalu.“
Dnes děti často volí raději pasivní zábavu, než aby si vzali míč a šli na hřiště. Čím to je a jak to zase změnit?
„Těžko říct, jak nyní přilákat děti k fotbalu. Doba se úplně změnila. Když jsem byl malý, tak jsme neměli playstation, počítač ani telefony. Jediná naše zábava spočívala v tom, že jsme s partou kluků vyběhli ven a lítali po vesnici. Když náš večer rodiče naháněli domů, tak se nám samozřejmě nikdy nechtělo. Dneska je těžké někoho přesvědčit, aby začal s fotbalem. Možná to není ani správný způsob. Každý si musí najít cestu sám.“
Změnil se fotbal i v tom smyslu, že dnes už to není tolik o tom, aby se děti vyblbly, ale o poslouchání pokynů trenérů?
„Je to tak. Už i desetiletí kluci dnes mají manažery a myslím si, že je takový fotbal ani nemůže bavit. Připadá mi, že už v tomto věku se z nich dělají profesionálové. Trénink je samý pokyn trenéra a přitom to nemůže být vůbec zábavné. Nás vypustili s balonem na hřiště a nechali nás vyblbnout.“
Vzpomenete si na trenéra, který vás ve vaší kariéře nejvíc ovlivnil?
„Vybrat jednoho je těžké. Když jsem začínal, tak mě vedl pan Mazuch z Prušánek. Nebyl to nikdo z mé rodiny, jen shoda jmen. Trénoval mě v přípravkách a byl to můj první trenér. Jinak jsem zažil spoustu kvalitních trenérů a vybrat jen jednoho nemohu, protože každý mi něco předal. Ať už to bylo v Belgii, na Ukrajině či v Anglii. S každým jsem rád spolupracoval.“
Zažil jste někdy krizi, kdy jste chtěl s kariérou fotbalisty skoncovat?
„Babička mi vždycky říká, že jsem měl mezi čtrnáctým a patnáctým rokem období, kdy jsem se na to chtěl vážně vykašlat, protože mě nebavilo trénovat. Já jsem totiž celou kariéru v mládí někam dojížděl. Ať už to byl do Hodonína, či později do Brna. A možná kvůli tomu mě to nebavilo, ale musím všem poděkovat, že mě od těchto myšlenek odradili a u fotbalu jsem zůstal.“
Můžete na základě této vaší zkušenosti poradit mladým fotbalistům, aby se nevzdávali?
„Určitě. Během kariéry přijdou zranění, chvíle, kdy s tím chce člověk fakt seknout, ale začínajícím fotbalistům bych jednoznačně poradil, aby se kousli, vydrželi a zůstali u fotbalu. Podle mě, když se někdo může živit fotbalem, nebo jakýmkoliv jiným sportem, tak má to nejkrásnější zaměstnání na světě.“
Během kariéry jste prošel spoustou věhlasných klubů, se kterými jste dosáhl zajímavých úspěchů. Který je pro vás nejvíc?
„To je podobné jako s těmi trenéry. Bylo jich hodně. V mládežnickém fotbale to bylo určitě MS do 20 let v roce 2007, kdy jsme se dostali až do finále. Pak když jsem byl prvním rokem v Anderlechtu, tak jsme vyhráli jubilejní 30. mistrovský titul. Na Ukrajině jsme s Dněprem hráli finále Evropské ligy a v lize skončili druzí, což je obrovský úspěch.“
| FOTBALOVÉ HODY |
Celodenní sportovní akce určená pro rodiny s dětmi a fotbalové fanoušky, jejímž cílem je podpora a rozvoj fotbalu a sportování dění. Patrony akce jsou Tomáš Rosický, Vítězslav Lavička a Ondřej Mazuch |
