Beatles měli hit o perném dni, Michal Sadílek zažívá perný rok. V Eindhovenu mu vyměnili trenéra, věnoval půl milionu korun na boj s pandemií a teď se snaží postrčit českou jednadvacítku na mistrovství Evropy. Klíčová kvalifikační bitva s Chorvatskem se blíží, v Českých Budějovicích se bude hrát už v pondělí. Češi po šesti zápasech vedou svoji skupinu, Chorvati jsou třetí.
Reprezentace? To je pro Michala Sadílka srdeční záležitost. Jen si poslechněte jeho slova: „Na tenhle sraz jsem se těšil jako malý kluk na Vánoce. Jako když jsem třiadvacátého prosince večer doufal v nějaké dárky,“ líčí zaskakující kapitán jednadvacítky, jenž si rovná pásku na rukávu místo zraněného stopera Matěje Chaluše. Nebude řeč jen o fotbale, dojde i třeba na Sadílkovu štědrost či nominaci na medaili Za zásluhy.
Rok 2020 je v mnoha ohledech nezvyklý: znamenají pro vás dny s jednadvacítkou příjemnou terapii?
„Už jsem se nemohl dočkat, až to zase vypukne. I proto, že jsem chyběl na červencovém kempu: zrovna nám tenkrát v Eindhovenu začínala příprava s novým trenérem Rogerem Schmidtem, tak jsem se domluvil s koučem jednadvacítky, že zůstanu v Nizozemsku. Teď jsem zase tady a jsem za to rád, s klukama i realizákem jsme během roku v každodenním kontaktu.“
Nelimitovalo vás před středečním restartem kvalifikace v San Marinu, že jste poslední ostrý zápas odehrál v březnu?
„Pravda, tenkrát jsem se vracel po zranění. Něco jsem stihl i v letní přípravě a s jednadvacítkou jsem se chtěl dostat do herní pohody, zápas v San Marinu mi přišel vhod.“
Snadno jste vyhráli 6:0 a už zítra vás čeká partie s Chorvatskem, které se bude chtít dotáhnout na vás a druhé Řecko. Těšíte se?
„Když se kvalifikace rozlosovala, každý bral Chorvatsko jako největší hrozbu. V listopadu jsme s Chorvaty hráli u nich ve Velike Gorici a ověřili jsme si, že s Řeckem mají z naší skupiny největší kvalitu. Přesto jsme je porazili a v Budějovicích na to budeme chtít navázat. Je škoda, že se bude hrát bez fanoušků, ale tak to v téhle době prostě je.“
Věříte, že se kvalifikace dohraje? Že se fotbal už naučil s koronavirem žít?
„Je to loterie, ale doufám, že teď už všechno půjde podle plánu. Nemoc je často bezpříznaková, i proto se hodně testuje. Stejně jako roušky to není nic příjemného, ovšem už nám není patnáct. Jsme zodpovědní, je to nutné.“
V souvislosti s pandemií se bude mistrovství Evropy příští rok hrát nezvykle na dvě poloviny: základní skupiny v březnu, play off zkraje června. Co vy na to?
„Byli bychom radši, kdyby se celý turnaj stihl v jednom termínu, ale nejdůležitější je, že se to vůbec dohraje. Chceme postoupit na první fázi a pak se můžeme dívat dál.“
I třeba na velké EURO, které začíná pět dnů po finále šampionátu jednadvacítek? Sníte o něm?
„Byla by to pro mě velká čest, moc bych si to přál. Ale teď mám v hlavě jen jednadvacítku: s naší partou jsme byli na EURO sedmnáctek i devatenáctek – a teď chceme zkompletovat postupový hattrick. Tohle mě momentálně zajímá ze všeho nejvíc.“
Ještě k vašemu velkorysému gestu, o kterém se na jaře hodně mluvilo: do Uherského Hradiště a Uničova jste poslal půl milionu na boj koronavirem. Klaněli se vám?
„Mám radost, že to pomohlo. Nechtěl jsem být placený za něco, co v danou chvíli nemůžu dělat. Z Hradiště i Uničova mi odpověděli, že peníze využijí na smysluplné věci, což je pro mě hlavní. Jestli to ještě zopakuju? Znáte to, nikdy neříkej nikdy. Pokud se ukáže, že to má smysl, půjdu do toho. Uvidíme, jak to bude s pandemií dál.“
A jak to bude s vaším státním vyznamenáním? Poslanec Petr Gazdík, místopředseda Starostů a nezávislých, vás navrhl na medaili Za zásluhy. Umíte si představit, že na Hradě přebíráte metál?
„Neumím.“ (usmívá se)
Čím to?
„Nedělal jsem to kvůli vyznamenání. Potěšilo mě, když mi pan Gazdík volal, že mě nominoval, ale ve finále o tom rozhodují jiní. Nemluvil bych do toho.“
