Křičí, kope, směje se. To je Diego Maradona

Lionel Messi už dávno odešel přes druhé fotbalové hřiště do hotelu. Gonzalo Higuaín, třígolový kat z duelu s Korejí, taky. Ani Juan Verón už na trávníku ve skvostném sportovním centru univerzity v Pretorii není.

Diego Maradona v zápase proti Korejcům • ReutersPřesto snad dvacet televizních kamer stále jede naplno. Desítky fotografů zběsile mačkají spouště. A dva rozhlasoví reportéři živě komentují dění na ploše. Nač ten poprask? Dole řádí božský Diego Maradona, celosvětová fotbalová ikona.

Na sobě zimní bundu, na hlavě bleděmodrého kulicha, na krku píšťalku. Před sebou lajnu míčů, které si pečlivě naskládal do řady metr za vápnem. Jeho „vymazlená“ levačka začíná i po letech neomylně úřadovat. A jeho chraplavý hlas taky. „Jééé, jééé,“ křikne, když náhradní brankář Mariano Andújar pacifikuje tygřím skokem jeho ránu k levé tyči. „Nóó, nóó,“ čertí se, když balon zatočí vedle brány. „Úúúáááá,“ zařve, když se dělová koule nejprve odrazí v pravém horním růžku od břevna, pak na zem a odtud do sítě. A když přelobuje snaživého gólmana jako malého kluka, rozesměje se smíchem šílence.

Je to neuvěřitelné divadlo jednoho herce. Před snad pěti stovkami novinářů na tribuně a také desítkou policistů v uniformách, kteří tu střeží hřiště za vysokým plotem potaženým zelenými igelitovými pásy. Dva z nich drží místo obušku v ruce fotoaparáty a zvěčňují si legendu. Ta pokračuje v představení.

Maradona sice očividně trochu kulhá na levou nohu, ovšem střeleckou chuť má jako zamlada. Startuje druhé kolo. Úvodní trefa: čistá šibenice. „Úúúúúáááá,“ křičí a ještě si k tomu zapumpuje rukou. Trefa číslo dvě: výstavní projektil k tyči. „Óóóó,“ mění repertoár. Trefa číslo tři: míč brnkne o protilehlou tyč, ale odráží se do zámezí. „Nóó, nóóó,“ vykřikne tak, že krávy pasoucí se za sousedními čtyřmi ragbyovými hřišti se koukají, jestli je náhodou někdo nenahání do stájí.

Diego končí. Jeho show však nikoli. V rohu se zastavuje u protahujících se brankářů. Tančí před nimi a cosi jim vysvětluje. Pak belhavou chůzí odchází ke střídačkám, kde usedá na židli a přezouvá se do tenisek. To už se roj kameramanů a fotografů přetlačuje na ochozu na tribuně nad jeho hlavou. Všichni chtějí mít tohoto chlapíka na dosah.

Jakmile se zvedne, už na něj křičí: „Diééégo, Diééégo, Diéééégo.“ Každý se snaží, aby se mu Maradona podíval přímo do objektivu nebo kamery. Ten zapadá za dveře. Ale šílenství nekončí. Kameramani běží k průchodu na druhou stranu tribuny. Hlavní argentinský trenér tam totiž co nevidět vystrčí hlavu. Jednomu ze spěchajících kdosi šlape na kabel, který se napíná a odnášejí to brýle pádem na zem. Na jejich zvednutí není čas.

Na trávníku vedlejšího hřiště už je nesmrtelná modla. „Diééégo, Diéééégo,“ překřikují se opět fotoreportéři s kameramany. Maradona si to užívá. Rozbaluje si pod nimi rudou deku, dává si ji přes ramena, přidá úsměv a palec nahoru.

Pak se otočí, pokřižuje a odchází přes plochu za svěřenci do hotelu. Za zády se mu však stále ozývá: „Diéééégo, Diéééégo!“

Už se nedivím, že univerzitní centrum je obtancované policisty a než se dostanete přes závoru, musíte projít několika kontrolami.

Bydlí tu totiž božský Diego a jeho hvězdy. Po vítězstvích nad Nigérií a Koreou už de facto osmifinalisté mistrovství světa.