REPORTÁŽ - Soccer City, majestátní stadion a centrum mistrovství světa, je odtud pomalu na dohled. Ale tady jako byste otevřeli brány do úplně jiného království. Plného chatrčí, špíny, děsivé bídy a dětské radosti, z níž mrazí. Vítejte v Sowetu, dřívějším bydlišti Nelsona Mandely, ale také pravého afrického slumu.
V chýši z „papundeklů“ a s plandavou plechovou střechou jsou dvě televize. Jedna v poličce rozklížené skříňky, druhá na rozviklaném stolku. „Ale ani jedna nejde. Nemáme elektřinu,“ usmívá se Lucy Mundi.
Až bude zítra večer nastupovat domácí tým proti Francii k možná poslednímu utkání na světovém šampionátu, zavře to tu. A společně se synem Raymondem se vydá přes ulici.
Pouhých osm kilometrů odtud hrají milionové hvězdy o titul mistrů světa. A tady? Asi dva tisíce lidí živoří v neskutečně nuzných podmínkách. Většina v chatrných obydlích, bez elektřiny, bez vody, bez topení i záchodů.
Že už jsme se přehoupli do 21. století? Ne, nevěřím. Stroj času mě hodil o několik set let zpět.
Na doktora už peníze nezbývají
„Můj sen je jediný: chci sehnat jakoukoli práci, cokoli! Vzít rodinu a zmizet odsud pryč!“ líčí Raymond. „Prostě pryč! Nadobro!“
Nedivím se mu. Denně roznáší po Sowetu noviny, vydělá si 120 randů (tedy týdně cca 300 korun), což stačí jen na jídlo. „Ale když máma potřebuje k doktorovi, už na to nemáme,“ zdůrazňuje.
„Teď mi pomáhá hodit tyhle starosti za hlavu fotbal, ale až mistrovství skončí, bude to zase stejné. Přesto díky FIFA, že nám mistrovství dala. Je to čest nejen pro nás, ale pro celou Afriku.“
Ve výstřihu ošuntělé šusťákové bundy se mu houpá kříž. Každý večer se modlí. Za to, aby se dostal z tohoto ghetta. Co ho tvoří? Chatrče všeho druhu.
Pár cihlových domků se v nich vyjímá jako pěst na oko. Ovšem ani tyhle baráčky nejsou žádný přepych. Čtyři stěny, bytelnější střecha, ale uvnitř byste na evropský komfort nenarazili ani náhodou.
Před jedním domečkem právě africká mamina zametá koštětem. S batoletem upevněným dekou na zádech. Je to absurdní pohled. Shrabává smetí z hliněného chodníku a o pár metrů dál začíná opět moře odpadků.
Naproti na malém dvorečku před chatrčí pere jiná žena v zeleném umělohmotném lavoru prádlo. Další dvě dámy nebo slečny dřepí za „rantlem“ u silnice, před sebou bílou vaničku s černou hmotou a dlaněmi z ní modelují koule o něco větší než tenisáky.
Zima? Uděláme si v kýblu oheň
„Odkud jste?“ ptá se. „Czech republic? Neznám. Europe? Aha.“ „Váš brankář chytá v Chelsea,“ přichází mámě na pomoc Raymond. Mluví i lépe anglicky.
Vcházím dovnitř. V jediné místnosti profukuje. Nemůže tomu být jinak. Mezi plechovou střechou a trámy jsou často díry. Už vím, proč nosí Lucy na hlavě šátek a přes boky si uvazuje vybledlou deku. Chlad se dá krájet, i když se schyluje k poledni a venku sluníčko vzduch rozehřálo na příjemných sedmnáct stupňů.
Pach zatuchliny tady všemu dodává ještě truchlivější rozměr. Jak tu ale přežijí noc? To mi není jasné. I když vzadu stojí malá kamínka s trubkou vyvedenou dírou skrz střechu a na nich zrezivělá konvice na čaj.
„Když je největší zima, uděláme si tady v kýblu oheň,“ říká Lucy. Rukama přitom lomí k prošlapanému koberci, pod níž nenajdete beton, ale udusanou červenou hlínu.
Za stěnou z jakési překližky je ložnice. Dvě postele s duchnami. Další postel leží hned u dveří. Pak už jen čtyři křesla, která měla už předtím tak deset majitelů.
Kuchyň? Koupelna? Toaleta? Kdepak. „Ale vodu už nám do naší čtvrti zavedli. I pár záchodů už tu máme,“ připojuje vlídným hlasem Lucy. Žije v těchto kulisách od narození.
„A budu tu žít do smrti,“ doplňuje smířlivě. „Jestli jsem šťastná? Jsem jakžtakž zdravá, tak musím být,“ culí se.
Hrají fotbal, kradou nebo fetujou
Vycházím zpět na ulici. Ihned mám kolem sebe roj dětí. Velkých, středních, malých i těch nejmenších. Jsou úžasně milé, srdečné a přátelské. Neustále ke mně natahují ruce.
Všechny by chtěly, abych je uchopil a taky chtějí peníze na přilepšenou. Když sjedu očima na jejich nohy, přeběhne mi mráz po zádech. Mnozí na nich nemají ani staré sandály, ani rozdrbané tenisky, ani trepky, nýbrž vůbec nic.
Poletují po studené zemi bosé. Zahřívá je pohyb a nejspíš úsměv. „Kupte si tohle,“ nabízí hostím kudrnatá holčička sešlápnutou prázdnou plechovku od cocacoly.
Třináctiletý kluk začíná žonglovat s balonem. Levá, pravá a hop, míč mu sedí za krkem. Pak zase hop dolů na kolena. Brazilci by mu mohli závidět. „Kluci jako my buď hrajou fotbal, kradou nebo fetujou,“ říká, když si na chvíli od žonglování odpočine.
On se chce věnovat tomu prvnímu a rád by to dotáhnul až do dresu Bafana, Bafana. „Hodně profesionálních sportovců vyrostlo z podobných slumů. Protože nemají počítače,“ glosuje to Aiby, náš průvodce tmavé pleti. „Třeba bude mít i tenhle kluk štěstí,“ připojuje.
Soweto je prostě jiný svět než ten, který teď vidí lidé prostřednictvím televize na celé zeměkouli.
