Házená? Ne. Španělé předvedli vertikální tiki-taku bořící rekordy
Takovou dominanci v jednom utkání historie mistrovství světa nepamatuje. Španělé dali v duelu s Kostarikou sedm gólů, žádný nedostali, soupeře nenechali ani jednou vystřelit na bránu, sami stříleli 16x, vyrobili 1043 přihrávek a měli míč na kopačkách 82 % času. Proč byla jejich tiki-taka tak úderná? Může za to nacvičená souhra a přímočarost s mnoha náběhy za obranu.
Na MS 2018 zaznamenalo Španělsko ve vyřazovací části v souboji s Ruskem podle statistik Opta 1115 přihrávek. Leč včetně prodloužení. Takže 1043 přihrávek (opět podle Opty) z duelu s Kostarikou je novým rekordem světových šampionátů v počtu přihrávek za utkání v normální hrací době. Stejně tak i 974 úspěšných pasů. Hned tři hráči – Laporte, Rodri a Alba – nasbírali přes 100 přihrávek, což je také nevídané. Kostaričané zkompletovali dohromady jen 165 přihrávek.
Jak mohli dojít Španělé k tak ohromujícím cifrám? Jednoduše. Trenér Luis Enrique ctí, že v moderním fotbale rozhoduje o úspěchu především vědomá týmová součinnost. Kdo ji má, a navíc ještě zautomatizovanou, je rychlejší než soupeř.
Podíváme-li se na španělskou sestavu proti Kostarice, tvořili ji v poli až na dvě výjimky (Asencio, Azpilicueta) hráči mající v malíčku tiki-taku buď z drilu v Barceloně (Olmo působící v Lipsku vyrůstal v La Masii) nebo z lekcí od Guardioly v Manchesteru City (Rodri, Laporte). Nikdo je nemusí zasvěcovat do magie tvorby trojúhelníků potřebných k bleskové kombinaci. Asensio i Azpilicueta ji znají také, protože španělská výchova obecně je postavená na tomhle základě.
Jenže všichni zároveň pochopili, že i tiki-taka se musí vyvíjet. Že už by dnes nestačila její verze z Guardiolovy Barcelony, o které kritici říkali, že jde o nudnou hru připomínající házenkářské obehrávání míče ze strany na stranu.
Španělské národní mužstvo nabídlo v katarské premiéře přímočařejší podobu. Svědčí o tom 84 průnikových přihrávek (70 přesných). Aby tomu tak mohlo být, nesmí na hřišti chybět spousta náběhů za soupeřovu obranu, hodně výměn míst, respektive prolínání jednotlivých řad.
Enriqueho orchestr se těchto not náramně držel. Všichni hráči neustále vířili po trávníku, ne chaoticky, nýbrž systematicky. Že byli pořád kompaktní (blízko u sebe), ukazuje průměrná vzdálenost přihrávek, která činila 17 metrů (u Kostariky dělala 21,5 m).
Variabilitu podpořilo také složení útočné formace. V zahajovací jedenáctce scházela klasická devítka. V Česku by se za to na trenéra strhla i dnes lavina kritiky. Hlasy, že bez hroťáka se nedá hrát, mají v tuzemsku nadále silné postavení. Podobně jako neustálé licitace, zda je lepší hrát na jednoho nebo dva útočníky.
Španělé jsou dál. Vědí, že moderní útočná fáze vyžaduje zapojení kompletního mužstva a účast sedmi až osmi hráčů ve finále akcí uvnitř nebo před protivníkovou šestnáctkou. Proto Asensio plnil roli falešné devítky a na křídlech kmitali Olmo a Torres. Ale stejně jste nepoznali, kdo má jaký post, neboť je permanentně měnili.
Pak soupeřova obrana neví, kam skočit dříve, jako na snímku při skvěle tajminkově sladěném Olmově náběhu za defenzivní linii a Gaviho obloučku mířícího tamtéž, který vedl k prvnímu gólu v kostarické síti.
Španělská dominance v duelu s Kostarikou
Góly: 7
Střely: 16
Přihrávky: 1043
Přesné přihrávky: 974
Držení míče: 82 %
