ANALÝZA | Tři výhry české reprezentace na závěr roku. Zní to krásně, ale i poslední utkání s Kanadou (2:0) potvrdilo, že fotbal, který národní tým hraje, na vrcholnou mezinárodní úroveň absolutně nestačí. Před novým trenérem národního týmu tak leží spousta práce. Co se hlavně musí změnit?
Přístup
Josef Pešice: „O Kanadě se psalo jako o týmu, který nám nemůže ublížit a měl jsem pocit, že hráči k tomu také tak přistoupili.“
Atmosféru zápasu o ničem si reprezentace navodila sama. Pomiňme, že kdyby postoupila do baráže, mohla hrát v tomto termínu ostré soutěžní utkání a ne přáteláček s hokejovou zemí. Důležitější jsou jiná fakta. Třeba prohlášení Petra Čecha, že jde o zbytečný zápas. Když to řekne lídr mužstva, nejede v šatně přes to vlak. Ano, Čechova cesta na Hanou neměla význam, užitečnější by bylo, kdyby jeho zástupce sbíral zkušenosti. Přesto byl nominován. To je jen další důkaz, že reprezentace dlouhodobě neví, co chce. Pokud by to věděla, duel s Kanadou by se k vylepšení předem daného herního stylu a k prověření nových hráčů náramně hodil.
Ambice
Josef Pešice: „Nejlepší výkon jsme podali asi v Bulharsku. Bylo vidět, že máme na to, abychom hráli s těmito středně silnými zeměmi.“
Takže teď už český fotbal a jeho fanoušci mají jásat nad tím, že národní mužstvo porazí středně silné země? Bohužel to tak vypadá. Zapadaly do toho třeba i reakce z tábora Viktorie Plzeň po pětigólovém výprasku na Bayernu Mnichov. Nesly se v duchu: Takové kvalitě se nemůžeme rovnat. Naštěstí se v odvetě sami přesvědčili, jakou hloupostí tyhle řeči byly. Stačilo, aby Vrbův celek začal zase více a ve vyšším tempu běhat a rázem už nebyl na hřišti za trapného sparingpartnera. Naopak když roky omlouváme sešup reprezentace odchodem Nedvěda a spol., nelze se divit, že už i hra Kanady měla modernější parametry než ta česká.
Strategie
Petr Čech: „Kanaďanům se v prvním poločase poměrně dařilo vyhrávat osobní souboje. V důrazu jsme za nimi trošku zaostávali.“
To nebylo o chybějícím důrazu, ale o celkově špatném způsobu hry. Český tým hrál proti 111. mužstvu světového žebříčku málem v hlubokém obranném bloku, navíc v totálně pasivním. Hráči ani na vlastní polovině soupeře nenapadali. Jen se po hřišti posouvali, protivníky s míčem pohybem vůbec netlačili do úzkých. Přitom kdo chce dnes ve fotbale uspět, musí umět nejen presink, ale i okamžitý kontrapresink po ztrátě míče. Český národní tým však zamrznul u pasivní obrany. Odmrznout může jedině odborně vedeným tréninkem. Jako tomu bylo, když reprezentaci se stejnými hráči převzal od Jozefa Chovance Karel Brückner.
Tempo
Josef Pešice: „V kabině jsem hráčům domlouval, aby běhali.“
Dortmund, Bayern a další hrají fotbal ve sprintu (dopředu i dozadu), kouč prvního českého výběru musí hráčům domlouvat, aby se vůbec rozběhli. Nebo počet doteků? Současný fotbal jich vyžaduje od hráčů co nejméně, protože každý dotek navíc dává soupeři čas pro lepší zformování obrany. Ovšem v pátek by se člověk musel upočítat, kdyby zjišťoval, kolik doteků český celek potřeboval k přesunu od vlastní brány k té kanadské. Ale zase platí: není to tak, že by to čeští hráči neuměli rychleji. Při Hořavově gólu překonali půlku hřiště na dvě přihrávky a stihli to za sedm vteřin. Tak proč to dokážou jen jednou za zápas a ne víckrát? Protože to po nich okolí nevyžaduje. Nový trenér zkrátka musí zavelet k revoluci!
