Hráči dvou reprezentací: supertalent Bayernu, zrádce Costa i legendy Realu
Talent Bayernu Jamal Musiala hrál v mládeži za dva giganty, Anglii i Německo, teď se musel rozhodnout, které zemi svěří svou fotbalovou dospělost. Věděli jste ale, že Albion podobnou bitvu vyhrál nad Irskem – navíc dvakrát v nedávné době? Že legendární Alfrédo di Stéfano naskočil hned za tři země? Nebo že si tvrďák Diego Costa znepřátelil Brazílii, když změnil reprezentační dres jen krátce před mistrovstvím světa v rodné zemi?
Osmnáctiletý Jamal Musiala řešil složitou úlohu. Horší, než jakou mu byla schopná nachystat jakákoli přísná matematikářka. Přitom z dálky šlo jen o to, jaký dres přetáhnout přes hlavu…
Jamal je výjimečný talent, o který se perou a budou prát velkokluby. Vzhledem k jeho životní cestě podobný boj nečekaně svedly i reprezentace. Šikovný ofenzivní záložník se narodil britsko-nigerijskému otci a německé matce, měl tedy možnost reprezentovat tři různé země, ale rozhodl se vybírat mezi těmi evropskými. A taky mezi nimi pěkně skákal…
Dětství prožil v německé Fuldě, v osmi letech se ale pakoval do Londýna, kde procházel mládežnickými kategoriemi slavné Chelsea. Jenže pak zaklepal ještě větší klub, Bayern Mnichov, a Jamal už kupoval zase letenku do Německa. Za Die Mannschaft nastupoval jen v kategorii U16, jinak v mládežnických reprezentacích, kdy je ještě možné měnit národní příslušnosti, oblékal hlavně anglický dres. Když za Albion naskočil i v jednadvacítce, poslední zastávce před fotbalovou dospělostí, německý svaz pomalu skládal zbraně.
„Vyslal nám jasný signál, že svou budoucnost vidí v Anglii. Akceptujeme jeho rozhodnutí a přejeme mu vše nejlepší ve sportovní kariéře,“ konstatoval suše Meikel Schönweitz, který má v Německu na starosti mládežnické výběry a akademie. Zdálo se, že za Musialovým rozhodnutím byl i fakt, že se sice narodil v Německu, formativní léta ale strávil v Chelsea a v anglických výběrech tak zná více hráčů.
Jamala ale přesvědčilo, když po něm sáhl Bayern Mnichov, a on velmi brzy začal dostávat šance v áčku. I Joachim Löw do médií vyhlašoval, že ho plánuje nominovat na březnový sraz „velké“ repre. Anglický kouč Gareth Southgate se marně snažil vrátit vše do starých kolejí, Musiala nakonec přece jen uznal, že v dospělém fotbale bude oblékat dres Německa. Zatím naskočil do dvou zápasů, debut si odbyl coby střídající hráč v kvalifikaci na MS 2022 s Islandem (3:0).
Die Mannschaft v něm získal velké eso do éry „po Löwovi“, která započne den po posledním vystoupení Němců na letním evropském šampionátu. Ofenzivního záložníka, který už na prahu plnoletosti s ledovým klidem dává góly v bundeslize, jedné z nejprestižnějších soutěží na světě.
Veřejný nepřítel
Anglie závod o hráčovy služby prohrála. Na to není moc zvyklá, volání Albionu hráči málokdy odmítnou, i když mají více možností. Talent Arsenalu Eddie Nketiah mohl už v devatenácti hrát za áčko Ghany, ale zdvořile odmítl a pokračoval v anglické jednadvacítce. Doufá, že 16 gólů v17 soutěžních zápasech ho dokáže posunout až do dospělého výběru (navzdory neúspěchu na mládežnickém EURO).
Když už „tři lvi“ o hráče přijdou, je to vinou jejich nezájmu – Wilfried Zaha za ně naskočil ve dvou neoficiálních přátelácích coby mladý talent, a pak čtyři roky povolávací rozkaz nedostal. Tak raději přislíbil své služby rodnému Pobřeží slonoviny.
Nikdo neví o bojích s velkou zlou sestrou Anglií víc, než Irsko. Svobodná republika si piplala dva juniory, kteří se navzdory narození v Anglii rozhodli reprezentovat země svých prarodičů. Jack Grealish a Declan Rice, nyní kapitáni Aston Villy a West Hamu, měli vyrůst v opory dospělého nároďáku, působení v Premier League a zájem Albionu jim ale zamotal hlavy.
Grealish už v roce 2015 několikrát odmítl povolání do irského áčka a zvolil Anglii, do jejíhož výběru se (i kvůli složité povaze) dostal až pět let poté. Jackovo rozhodnutí v zemi jeho předků rezonovalo, tamní fanoušci dodnes rádi zpívají popěvek končící všeříkajícím vzkazem „Táhni do p****e, Jacku Grealishi – Do toho, chlapci v zeleném!“
Rice dokonce šel o krok dál a skutečně nastoupil za irské áčko, ačkoli jen v přátelských utkáních. „Jednoho dne budeš kapitánem,“ říkal mu trenér Mick McCarthy a sliboval, že reprezentaci postaví kolem něj. Mladý lídr „kladivářů“ na to neslyšel a vybral si Anglii.
Klíčem pro změnu byl fakt, že Rice nastoupil za Iry jen v přípravných zápasech, nikoli v soutěžních. FIFA díky tomu mohla posvětit reprezentační přestup. Podobnou situaci zažil třeba tvrďák Diego Costa. V roce 2013 naskočil v dresu rodné Brazílie z lavičky do dvou přátelských klání, rok poté ale úspěšně zažádal o to, aby mohl reprezentovat zemi, kde se nejvíce prosadil – Španělsko.
V kolébce fotbalu to brali nelibě. „I kdyby se mu to nepovedlo, už bych ho nenominoval. Brazilský hráč, který odmítá nosit dres národního týmu a hrát za něj na mistrovství světa, je automaticky diskvalifikován. Obrací se zády ke snu milionů lidí, kteří by chtěli reprezentovat pětinásobné mistry světa na turnaji v Brazílii,“ čertil se trenér Luis Felipe Scolari.
Ano, olej do ohně přililo to, že Costa se pro převlečení do španělského dresu rozhodl nedlouho před mundialem v rodné zemi, kam následně přijel jako veřejný nepřítel. Nadšení nejsou ani ve Francii z podobného, nejnovějšího případu - stoper Manchesteru City Aymeric Laporte, který v mládeži hrával jen za výběr galského kohouta, se těsně před EURO stal občanem Španělska a měl by figurovat v jejich výběru.
"Španělské" legendy
Než FIFA v 60. letech zpřísnila pravidla pro změny národnosti hráčů, právě Španělé profitovali ziskem dvou ikon. Ferenc Puskás se při působení v Realu Madrid stal španělským občanem a rozhodl se, že po pěti letech bez nastupování za reprezentaci naskočí za La Roja. Jenže zatímco s rodným Maďarskem byl finalistou MS a olympijským šampionem, za svůj nový domov stihl jen čtyři zápasy – bez vstřeleného gólu.
Nejbláznivější mezinárodní kariéru měla jiná legenda Realu, Alfrédo di Stéfano. Začala jednoduše –šesti zápasy a šesti góly za rodnou Argentinu. Ta se ale následně odhlásila MS 1950 kvůli hádkám s pořádající Brazílii, a vinou hráčských stávek i z několika dalších jihoamerických turnajů. De facto národní tým na chvíli přestal existovat, jako kapela, co si dává pauzu.
Di Stéfano v roce 1949 žil v Bógotě, v době, kdy se tamní liga nehrála a fotbalisté nastupovali do zápasů proti reprezentacím pod oficiálním jménem „Složená jedenáctka kolumbijské ligy“. Ikonický útočník si za ni zahrál, což ale neměl dělat – FIFA výběr považovala za národní tým, Di Stéfano za něj nastoupil navzdory tomu, že neměl kolumbijský pas. Kvůli tomu mu bylo zakázáno dále reprezentovat Argentinu, až její problémy skončí!
Za národní tým si tak rodák z Buenos Aires zahrál až po osmi letech. Když dostal občanství Španělska, země, která ho bezmezně milovala, FIFA přece jen svolila – když nemůžeš hrát za Argentinu, tak tedy reprezentuj Španěly! Di Stéfano si ale mezinárodní úspěchy neužil. Tým plný hvězd Realu se s ním nekvalifikoval na mistrovství světa až do roku 1962, kdy byl Alfrédo 36letým veteránem. Kvůli svalovému zranění navíc na turnaji vůbec nemohl hrát, i když cestoval s týmem. La Roja (mimochodem i s Puskásem) vypadla už ve skupině.
Musialova volba musela být s ohlédnutím za těmito případy extrémně složitá. Když Německo na jednom z nadcházejících mezinárodních turnajů neuspěje, zatímco Anglie přiveze medaili, může ho mrzet. Ale úspěchy Němců jsou teď i v jeho rukou.
