Sériový delikvent Costa. Co už prošlo nenáviděné hvězdě Chelsea?
Dráždí a provokuje, ale pykají jiní. Diego Costa z Chelsea sice nebyl v sobotním utkání proti Arsenalu nejlepším hráčem, byl však mužem zápasu. To proto, že to hlavní se točilo kolem něj. Zase a znovu překročil hranice pravidel i fair play a opět vyvázl bez trestu.
Costa totiž od první minuty otravoval, fyzicky i psychicky, celou obranu Arsenalu. A chvilku před poločasem se mu to vyplatilo. V souboji s Laurentem Koscielnym svého soupeře profackoval zleva i zprava.
Poprvé klidně i červená, podruhé červená určitě. A hned potom v přerušené hře poslal stejného soupeře hrudníkem k zemi. Další možné vyloučení, a to by zkušený sudí Mike Dean ani nemusel moc chtít.
„V první moment dal rozhodčí žlutou Gabrielovi a Costovi. Přestal jsem sledovat, co se dělo dál, chystal jsem se rozehrát míč,“ přiblížil český gólman Petr Čech ze svého pohledu. „Potom jsem si všiml červené karty, ale víc to komentovat nemůžu, pořádně jsem to neviděl.“
Co mu ušlo? Gabrielův skrývaný, ale přesto viditelný kopanec za sebe do Costovy holeně. Červená karta. Po právu, ale nezaujatý prostě ví, že hlavní viník zůstal na place. Že Gabriel je sice jednoznačně hlupec (a Koscielny borec, protože hlavně on mohl oplácet, a udržel se), ale Costa lidově, leč trefně řečeno hajzlík. Možná zbytečná zdrobnělina.
Je toho víc, co Costa za sezonu a kousek v roli provokatéra v Chelsea stihl. Stejnému Colemanovi se vysmíval zkraje minulé Premier League kvůli jeho vlastnímu gólu a dostal se do potyčky s gólmanem Timem Howardem.
Letos v lednu v semifinále Ligového poháru proti Liverpoolu šlápl úmyslně na nohu ležícího Emreho Cana a později si (patrně) stejně počínal proti Martinu Škrtelovi. I tady vyvázl, ovšem jenom na trávníku – asociace mu dala třízápasovou stopku.
Nepomohlo moc, protože o necelé dva měsíce později bez míče ostře strčil v osmifinále Ligy mistrů proti PSG do obránce Marquinhose ve chvíli, kdy byl sudí otočen zády. A v tom samém duelu ho od Yohana Cabayeho musely odtrhávat oba realizační týmy.
Je to prostě v něm. Možná proto, že až do svých šestnácti let hrál fotbal na betonu v ulicích brazilského města Lagarto. Tam nad pravidly stály lokty, strkanice, podpásovky, nadávky. Dost z toho si přenesl i do velkého fotbalu.
