Souček popsal den ve West Hamu i tempo na hřišti: Moyes je skromný
Ve Viktorii Žižkov pochybovali, že zvládne druhou ligu. Teď hraje Premier League, nejlepší ligu na světě, a je nejdražším přestupem z české nejvyšší soutěže do zahraničí v dějinách. West Ham United za něj zaplatil přes půl miliardy korun. Pětadvacetiletý Tomáš Souček však navzdory slávě a penězům zůstává skromným klukem z Havlíčkova Brodu. Nemá fotbalovou lehkost Tomáše Rosického. Naopak kvůli bezmála dvoumetrové postavě a dlouhému kroku není na hřišti vzorem elegance. Přesto West Ham United investoval do jeho příchodu ze Slavie větší balík, než dala Borussia Dortmund Spartě za nákup Malého Mozarta. Proč? Záhy pochopíte. V zamčené části rozhovoru odkryjeme zajímavé detaily z tréninku, Součkův pohled na trenéra Moyese i jak těžký byl přechod na tempo Premier League.
„Hlavně si pamatuju, že první den ve West Hamu pro mě byl strašně rychlý. To víte, bylo to pro mě první zahraniční angažmá a rovnou do Premier League. Ale nejvíc mě praštilo do očí, jak se o mě hned starali. Už na letiště pro mě přijeli a pořád se mě ptali, jestli něco nepotřebuju. Pomáhali mi se zdravotními testy, pak v tréninkovém centru. Péče o hráče je v klubu obrovská.“
Jak důkladné jsou zdravotní testy před přestupem do Premier League? Co všechno vám proklepli a jak dlouho to trvalo?
„Zdravotní testy jsou opravdu velmi důkladné. Byl jsem v nemocnici, kde mi vzali několik zkumavek krve. Říkali mi přesně, co všechno z toho budou studovat, ale už to nevím. Odevzdal jsem i moč na detailní rozbor. Pak mě proklep doktor sám rukama. Vzal pečlivě celé moje tělo, kotníky, kolena, kyčle, záda i ramena. Tohle trvalo zhruba dvě hodiny.“
Tím to nekončilo?
„Ne, pak jsme šli asi na tříhodinovou magnetickou rezonanci. Vjížděl jsem do ní asi šestkrát nebo sedmkrát. Rezonance mi znova prohlížela kotníky, kolena, kyčle, vlastně všechny části těla.“
Měl jste během toho obavy, aby přestup klapnul? Neříkal jste si v duchu: Hlavně aby tam nic nenašli?
„Vždycky se může stát, že tam něco můžou najít. Aniž byste o tom předtím věděli, protože vás nic nebolí. Ale já jsem si říkal, že by mělo být všechno v pořádku. Musím to zaklepat, nebyl jsem dlouho zraněný, a tak jsem věřil, že prohlídka dopadne dobře. Je to vlastně jako teď s testem na covid. Chodíme na něj jednou i víckrát týdně, víme, že nám nic není, protože necítíme, že by nám něco bylo, přesto máte obavy, že test může tenhle vir identifikovat. Koleno vás taky nemusí bolet, přesto v něm přístroje můžou něco objevit.“
U vás to však dobře dopadlo a mohl jste být prvně představen v kabině spoluhráčům. Jak vypadá představovačka v anglickém elitním klubu?
„Můj první kontakt s týmem byl v den, kdy kluci hráli zrovna zápas s Liverpoolem. Přišel jsem do tréninkového centra a kondiční trenéři se mnou projeli individuální trénink. Viděl jsem se asi s pěti, šesti hráči, kteří mě přivítali. S kluky, kteří měli večer utkání, jsem se potkal až později před zápasem. Bylo to pro mě o to hezčí, protože se ještě hrálo před vyprodaným stadionem. Zašel jsem do šatny a všem jsem přál hodně štěstí. Oni mě skvěle přijali a přáli mi hodně štěstí ve West Hamu. A potom mě před zahajovacím hvizdem představili na trávníku i fanouškům. To bylo moc krásný!“¨
Vedle koho sedíte v šatně?
„Vedle dvou Slovanů, polského brankáře Lukasze Fabianskiho a ukrajinského záložníka Andrije Jarmolenka. Jakmile jsem přišel do kabiny, hned mě k nim šoupli do rohu. Oni sami mě okamžitě volali k sobě. ‚Sedni si sem k nám,‘ říkali.“
Takže jste vytvořili slovanskou kliku.
„Jsem za to rád.“
Ujali se vás coby průvodci?
„Dá se to tak říct. S Jarmolenkem jsme hned hráli nějaké sranda hry. A Lukasz je taky skvělý kluk. Teď už se známe i co se týká rodin. Společně se scházíme při různých příležitostech. V začátcích mi moc pomohli.“
O profesionálech v západoevropských týmech se traduje, že stoprocentně odvedou džob na hřišti, ale potom si jdou každý po svém. Že to není tak kamarádské prostředí jako v českých mužstvech. Z vašich rozhovorů jsem ale pochopil, že atmosféra ve West Hamu se spíš blíží tuzemským zvyklostem.
„Než jsem odešel do Anglie, taky jsem slýchal, že kabiny venku nejsou takové jako u nás. Ale když jsem vkročil do šatny West Hamu, skoro jsem neviděl rozdíl. Hrajeme podobně jako u nás všechny možné hry, děláme všemožné srandy a naschvály. Ale samozřejmě všechno v dobrém. Takže se hodně nasmějeme. Když po třetí hodině odpoledne skončí trénink nebo společné jídlo, míří většina hráčů za rodinami. Ale třeba s Lukaszem se vídáme i ve volnu a s celými rodinami. Chceme si život udělat příjemnější a rádi bychom takhle víc propojili tým. Teď jsem byl s druhým gólmanem na večeři. Když to bude takhle pokračovat, může se vytvořit ještě lepší parta. Věřím, že tomu tak bude.“
Už vás někdo nachytal kanadským žertíkem?
„Hned druhý den, co jsem byl v klubu, mě dostal právě Andrij Jarmolenko. Hráli jsme teqball (obdoba stolního tenisu s fotbalovým míčem, který se přes síťku posílá nohama), já jsem prohrál a on mi říkal: Musíš za to podlézt stůl. Při tom mě natočil, a když jsem to dokončil, smál se a říkal mi: ‚To máš v rámci přivítání.‘ Občas si dělají srandu z mojí angličtiny, ale všechno v dobrém. Beru to sportovně. Kluci hrozně moc oceňují, že jsem se snažil od prvního dne s nimi co nejvíc mluvit.“
V Česku patří do zákonů kabiny i zápisné nebo jiné zvyklosti. Drží se něco z toho i ve West Hamu?
„Když jsem přišel v rozjeté sezoně, tak žádné zápisné nebylo. To ani vzhledem k našlapanému programu nešlo. Ale v létě jsme měli trochu volna, a tak na soustředění ve Skotsku udělal trenér Moyes pohodovější náladu. Šli jsme společně na véču a zpívali jsme. Jak my noví, tak i ti, kteří si chtěli taky zazpívat. Tak jsem si taky stoupnul a zpíval.“
Co to bylo?
„Dali mi brejle a paruku a zazpíval jsem Pohodu od Kabátů. Říkal jsem jim, že to sice bude české, ale jednoduché, takže se můžou klidně přidat. Začali tleskat a bylo to fajn.“
Zkrátka jste se hned zapojil do všeho.
„Je to opravdu hodně důležité. Kluci viděli, že sice nějaké nedostatky v mojí angličtině jsou, ale já jsem se nestyděl mluvit. A hlavně jsem spoluhráčům a trenérům rozuměl, což bylo také klíčové. O to víc mě všichni vzali. Navíc když byl lockdown a my jsme se nemohli se spoluhráči vidět v tréninkovém centru, pustil jsem se do angličtiny opravdu hodně. A dá se říct, že jsem se po dvou měsících o dost zlepšil. Když jsme se zase s kluky potkali v kabině, vnímali to hodně pozitivně. Oni jsou rádi za každého, kdo v šatně i na hřišti mluví (usmívá se).“
Ukázal jste profesionalitu, na kterou je dán v Premier League velký důraz. Nebo se pletu a ve skutečnosti to není tak horké?
„Ne, profesionalita je znát ve všem. Když se něco řekne, že se udělá, tak se neřekne nic a jde se to dělat. Možná vtípek na kondiční trenéry tam zazní, ale maximálně jeden a jde se na to. Co se řekne, jde se dělat!“
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
„Ráno kolem deváté přijíždím na sraz. Ten máme v deset, ale já dorážím do areálu s hodinovým předstihem. V tréninkovém centru máme
