Coufal o bránění hvězd i opoře v otci: Co jsem si řekl s Kloppem na hřišti

Vláďo, jaký byl trénink?
„Vždycky, když po dnu volna máme trénink, stojí to za to. Děláme poziční hry s držením míče a s důrazem na presink. A po tréninku je posilovna. Dneska byla na nohy.“

Je to podobně náročně jako u trenéra Jindřicha Trpišovského ve Slavii? Nebo ještě výživnější?
„Díky Slavii jsme se Sukem (Tomášem Součkem) skvěle připravení, ale tady je obrovská kvalita na míči. Když ho při hře na tréninku ztratíte, zase si s ním dlouho nezahrajete. Ve Slavii jsme samozřejmě měli taky vysokou hráčskou kvalitu, ale balon jsme ztráceli častěji. V tom je asi největší rozdíl.“

Máte v covidové době společné obědy?
„Když bylo v Anglii kolem padesáti, šedesáti tisíc nakažených denně, Premier League zpřísnila opatření. Mohli jsme společně snídat, ale oběd už jsme dostali do krabiček a nemohli jsme si ho sníst v jídelně. Což nedávalo smysl. Dělali jsme si srandu, že covid přichází až s obědem a ráno asi spí. Zaplaťpánbů, že tahle pravidla zhruba po dvou týdnech přešla. Nedávala logiku, zvláště když jsme pořád testovaní. Situace se tu teď hodně zlepšila. Počty nakažených i počty úmrtí klesají a čísla očkování rostou. 21. června mají skončit úplně všechna opatření. Takže když pánbůh dá, budeme hrát 22. června s Angličany na EURO před vyprodaným Wembley.“

Ptám se proto, že West Ham má zatím mimořádně úspěšnou sezonu postavenou na týmovém duchu. Jak se tuží parta, když nemůžete společně obědvat, natož zajít na společnou večeři?
„Parta není jen o společných večeřích. Parta je hlavně o tom, že si řeknete do očí i špatné věci. Pokud máte v partě jeden článek, který se urazí, když mu něco vytknete, může tím nakazit další hráče a je zle. My nikoho takového ve West Hamu nemáme. Můžeme si říct věci tak, jak jsou. Stalo se, že se kluci pohádali na tréninku, až jsem koukal, protože se skoro do sebe pustili fyzicky. Ale nikdo se neurazil. Parta se samozřejmě utužuje i různými srandičkami.“

       
Jakými? Ve stylu suchého anglického humoru?
„No, to ne. Kolikrát jsou srandičky v Česku oproti těm tady hodně decentní. Kluci si třeba tradičně lijí coca-colu do vycházkových bot. Nebo se jedna bota schová. Když někdo přijde oblečený v košili a v saku, zmizí mu lakýrka. A po tréninku jde v jedné lakýrce a v jedné botě, ve které chodí do posilovny. V kombinaci s košilí a sakem to vypadá fakt komicky.“

Už to na vás taky zkoušeli?
„Zatím jsem se terčem nestal. Asi jim je mě ještě líto. Ale když něco přijde, nemám problém to přijmout. Pak ale musí počítat s odvetou.“ (usmívá se)

Do Anglie jste vpadl přes noc. Na co z té bleskové akce nezapomenete?
„Odjel jsem z ničeho nic z Dánska (po prohrané odvetě Ligy mistrů se Slavií v Midtjyllandu) a najednou jsem byl s kluky v kabině v Premir League. Představil jsem se, kustod mi dal věci a posadil mě na místo. A už jsem šel na trénink. A ten trénink, to byla zrovna jízda jako hrom. Když jsem viděl, jak jsou všichni kvalitní na balonu, v hlavě mi problesklo: Co já tady budu dělat? Možná by bylo lepší, abych se vrátil do Slavie. Ale zaplaťpánbůh jsem si na to zvykl a je to super. Cítím se skvěle a jsem moc rád, že jsem tohle rozhodnutí udělal.“

Při vaší premiéře v Leicesteru to nevypadalo, že byste se stresoval.
„Na nervy nebyl před výkopem čas. Ale když jsem měl dva dny před zápasem signály, že budu v základu a vyrukujou na mě rychlíci Vardy s Maddisonem, přemýšlel jsem, co s nimi můžu dělat. Ale pak jsem si řekl: ‚Když zápas poděláš, nikdo neumře, nikomu se nic nestane. Maximálně si na chvilku sedneš na lavičku a pak ti dají možná zase šanci. Když ne, svět se nezboří.‘ A snažil jsem se hrát svůj fotbal, běhavej a maximálně obětavej pro tým. Oni na to v Anglii nejsou úplně zvyklí, protože tu mají hodně individualit. A tak jsou z toho zatím nadšení.“

Musel jste upravit vlastní hru?
„Před utkáním na Leicesteru se mnou chodil asistent Stuart Pearce po hřišti a ukazoval mi, kam se mám posunout, když bude balon tam a tamhle. Bylo to trošku jiné než ve Slavii.