Mikloškovi je 60: vzpomíná na West Ham v 90. letech, Baník a vojnu

Upřímně, slovo slaví v předchozím odstavci je možná trochu nadnesené. Nebo ne? „Narozeniny neslavím. Svíčky na dortu sfoukávat nebudu, v tomhle věku už bych to možná ani nezvládl,“ usměje se Luděk Mikloško. Chlebíčky možná budou jen v agentuře Sport Invest, kde slavný brankář z osmdesátých a devadesátých let minulého století dělá skauta. „Máme mít poradu, tak pokud opravdu bude, nejspíš něco přinesu. Jinak mě na oslavy moc neužije.“

Lehce indiskrétní otázka na začátek: cítíte se na svých šedesát?
„Myslíte třeba když ráno vstávám z postele? To se cítím pořád stejně, už ve dvaceti mě bolelo víceméně všechno. Záda, klouby... Ale jinak v pohodě. Sem tam si zavzpomínám, ovšem zároveň pořád myslím dopředu. Mám dost práce a navíc s mladými, co víc si můžu přát?“

Mimochodem, nepřemýšlel jste někdy, co byste dělal, kdyby neexistoval fotbal?
„Fíha! Vůbec netuším. V Prostějově jsem se učil na zámečníka, přičemž moje první představa byla, že budu otvírat dveře nebo tak něco. I potom v Ostravě jsem byl na učňáku, ovšem vždycky jsem měl naštěstí fotbal. Bez něj by se můj život vyvíjel úplně jinak.“

Chápu, díky fotbalu jste si mohl vydělávat i v Anglii, v únoru 1990 jste přišel do tehdy druholigového West Hamu. Nemusel jste se po stěhování z čerstvě postkomunistického Československa štípnout, jestli se vám to všechno nezdá?
„Měl jsem kliku, že jsem Západ poznal už s reprezentací a během pohárových výjezdů s Baníkem. Horší by bylo, kdybych byl do té doby zavřený doma a nikam se nedostal. V Anglii jsem si zvyknul hodně rychle. Od začátku mě bavila