Barák: O základu mi první řekl Jankto. Kadeřník mě informuje, co píší noviny
Kadeřník mu posílá zprávy, co o něm píší italské noviny. Spoluhráč Jakub Jankto mu předpověděl, že ve 3. kole bude hrát od začátku. Do italské Serie A vstoupil Antonín Barák bleskově: sotva se doléčil po zdlouhavém zranění, ve třetím kole šel skutečně do základu a za Udinese Calcio odehrál celý zápas. Vítězný. „Jsem tu moc spokojený,“ říká 22letý záložník.
Sice postupně, ale rychle. Do prvního kola Serie A Antonín Barák vůbec nezasáhl, trenér Luigi Delneri ho ještě radši šetřil. Ve druhém odehrál skoro čtyřicet minut a ve třetím už celé utkání. A právě v tom Udine poprvé v sezoně vyhrálo – 1:0 nad FC Janov.
Bylo potřeba se po příchodu do Itálie se zraněním ještě dlouho prát?
„Hodně pečlivě jsem se připravoval už v době, kdy jsem byl zraněný, s kondičním trenérem Udine jsme cvičili a běhali dvakrát denně, dostal mě výborně do tréninku, a když už byla noha dobrá, víc a víc jsme to stupňovali. Takže jsem pak neměl žádný problém při nástupu k týmu, možná jen první dva tři dny, protože zátěž je tu samozřejmě jiná než v Česku, ale do toho jsem se rychle dostal.“
Nebyl jste překvapený, že už ve třetím kole jste v základu?
„Zase až tolik ne, protože se nám moc nedařilo a trenér začal hledat. Proti Chievu to bylo špatné, ve Spalu katastrofa, tam do toho začal sahat už o poločase, já tam šel těsně po druhém inkasovaném gólu. Měl jsem i kliku, protože ve chvíli, kdy jsem přišel na hřiště, Spal docela zalezl a my byli víc na balonu a útočili jsme do nich. To mi hrozně vyhovovalo, dařilo se mi. Pak jsme vyrovnali, a i když jsme nakonec v nastavení dostali gól na 2:3, myslím, že trenér se mnou byl spokojený.“
Pak byl reprezentační sraz, kam jste z Udine odjížděli s Jakubem Janktem…
„Právě na něm jsme se spolu pak bavili a Kuba sám říkal, že příště nejspíš půjdu do základu. Já na to byl připravený a myslel jsem si, že by to mohlo přijít, protože trenér ani neměl tolik variant, které použít.“
Aha, takže Jakub takhle vidí do hlavy Delnerimu, jo?
„Asi už trenéra dobře zná za ten rok, co pod ním hraje, a ví, jak reaguje. Napadalo mě to ale samotného, protože trenér se pak se mnou v týdnu před zápasem hodně bavil o taktice, a to většinou dělá s hráči, kteří pak jdou do základu.“
Všechno bez problémů v italštině?
„Ne, jsou tam ještě bariéry, mám v sobě takový blok, že když něco nevím italsky na sto procent, nepouštím se do toho, ještě nepoužívám složitější věty, což je špatně. Musím začít pořádně mluvit. Ale když mi někdo vysvětluje fotbal, rozumím skoro všechno, nejsou to těžká slovíčka ani termíny. Spíš je problém se chytnout, když se baví kluci v kabině a přecházejí z jednoho tématu do druhého, v tom jim často nerozumím.“
V čem jste se ale v Itálii rychle chytil, je fotbal. V Gazzettě dello Sport vám dokonce při výhře dali nejvyšší známku ze všech hráčů. Všímáte si toho?
„Všímám, protože mi to tu hodně lidí posílá. Druhý den po zápase jsem se vzbudil někdy v deset hodin, nemohl jsem celou noc pořádně usnout, tak jsem si přispal, a na telefonu jsem měl několik zpráv od jednoho chlápka, který mi posílal právě fotku z Gazzetty.“
Od jakého chlápka?
„Má tu kadeřnictví, chodím se k němu stříhat. Hned mi psal o dres. Jednou jsem kolem toho kadeřnictví šel a už zvenku se mi líbilo, tak jsem tam zapadl. Hned jak zjistil, že jsem cizinec, a že budu na první pohled asi sportovec, se ptal, jestli nehraju fotbal. A v tu ránu jsem byl jeho člověk. Je neskutečné, jak tady úplně všichni prožívají fotbal, jak ho řeší. Jako by pro ně nebylo nic důležitějšího. Ani nevím, jestli tu děti chodí do školy…“ (smích)
Takže spokojenost?
„Velká. Jsou tu zkušení hráči, hrají účelně, takticky. Za poslední dva zápasy jsem si zahrál tolik, jak snad nikdy předtím, kolik jsem měl balonů, a jak se tu nebojí dát míč střednímu záložníkovi, že by mohl něco zkazit. Vůbec. Chtěl jsem do velké soutěže, a to italská liga je. Teď pojedeme na AC Milán, na to se hrozně těším.“
