Závěr sezony 2008/2009 se nesl ve znamení loučení mimořádných fotbalových osobností. Jako první oznámil konec Paolo Maldini. V italské Serii A účinkoval neuvěřitelných dvacet pět sezon a všechny v dresu AC Milán, což lze považovat za neoficiální světový rekord.
„Mohl bych pokračovat, ale nechci,“ řekl v rozhovoru pro magazín World Soccer za pět dní jednačtyřicetiletý Maldini.
Jak těžké pro vás bylo rozhodnutí o ukončení kariéry?
„Nijak. Jsem velmi šťastný. Hrál jsem celou svou kariéru v AC Milán, ve velmi dobrých týmech. A kolem mě byla vždy rodina. Všechno šlo skvěle a povedlo se mi dosáhnout toho, čeho jsem dosáhnout chtěl.“
Řeklo vám vaše tělo, že už je nejvyšší čas skončit?
„Ironií je, že jsem se v té poslední sezoně cítil mnohem lépe než v předchozích třech letech. Po dvou operacích kolene bylo všechno lepší a já trénoval pravidelně. Mohl bych pokračovat, ale nechci. Myslel jsem si, že v poslední sezoně odehraju jen pár utkání, ale nastoupil jsem prakticky ke všem.“
Takže už neexistuje šance, že bychom vás uviděli na trávnících i v příští sezoně?
„Ne, ne. Končím v pravou chvíli. Když se ohlédnu za svou kariérou, došel jsem, jak nejdále jsem mohl. Hrával jsem v Serii A od šestnácti do čtyřiceti let.“
Říkáte, že jste dosáhl všeho, čeho jste chtěl. Ale porážka ve finále Ligy mistrů v Istanbulu proti Liverpoolu musí stále bolet, ne?
„Proč by to měla být špatná vzpomínka? Bylo to jedno z nejlepších finále, v jakém jsem kdy nastoupil. Hráli jsme opravdu dobře, mnohem lépe než Liverpool a zasloužili jsme si vyhrát více než oni. Ale to je fotbal. Ta porážka pro nás znamenala, že když jsme se o dva roky později střetli ve finále znovu, byli jsme mnohem více koncentrování a prahli jsme po odvetě. Druhé vzájemné finále nebyl až tak velký zápas, ale ukázali jsme, jak umíme být odhodlaní. Následně jsme porazili v mistrovství světa klubů Boku Juniors, čímž jsme dokázali, že jsme velmi dobrý tým. Jak jsem říkal, hráli jsme v Istanbulu lépe než Liverpool a zasloužili jsme si vyhrát. Ale to je život. Vyhrál jsem hodně věcí, ale umím přijmout i porážky.“
Našel byste v paměti jeden zápas, který byste raději nehrál?
„Utkání, které bych velmi rád oželel, je odveta čtvrtfinále Poháru mistrů v roce 1991 s Marseille. To určitě neskončilo způsobem, kterým bych chtěl (Milán byl před koncem na pokraji vyřazení, když zhasla světla. Ředitel klubu Galliani stáhl tým ze hřiště a odmítl dohrát zbývající tři minuty. UEFA následně potrestala AC ročním zákazem startu v evropských pohárech – pozn. red.). Když se hodně snažíte, ale jste vyřazeni, je to těžké. Jenže odejít ze hřiště takovým způsobem?“ (kroutí hlavou)
Jste rekordmanem v počtu startů za národní tým (126). Hrál jste na závěrečných turnajích od roku 1988 až do 2002. Bylo těžké sledovat v televizi tažení vašich bývalých spoluhráčů za zlatem na MS 2006?
„Byl jsem tehdy v USA, daleko od turnaje, takže až do semifinálového utkání jsem sotva viděl nějaký zápas. Byl jsem velmi šťastný, když to Itálie vyhrála, ale zklamaný kvůli sobě, protože během mé aktivní kariéry jsme se dostali několikrát hodně blízko. Jenže jsem toho v životě získal tolik, že si nemohu stěžovat.“
Bolí vás stále vzpomínka na mistrovství světa v Itálii 1990, kde jste vypadli v semifinále? Zasloužili jste si domácí turnaj vyhrát?
„Byla to velká zkušenost, i když zakončená zklamáním. Možná nám to prostě osud nepřál. Ale minimálně jsme se měli dostat do finále, vždyť do semifinále jsme prošli bez inkasované branky.“
O čtyři roky později jste se do finále dostali, ale prohráli po penaltovém rozstřelu s Brazílií. Jaké jsou vaše vzpomínky na šampionát v USA?
„Byl to zvláštní turnaj. Vzpomínám si na náš úvodní duel s Irskem na Giants Stadium. Soupeř nás dostal do velkých potíží. Počítali jsme s tím, že vyhrajeme, zatímco porážka znamenala, že jsme vstoupili do šampionátu špatně. A v dalším utkání proti Norsku byl náš gólman vyloučen. Bože, to byl tak hrozný start. Jenže nakonec jsme došli až do finále, které jsme prohráli na penalty. To je fotbal.“
Máte v paměti zápas, který ční nade všemi?
„Můj první start v Serii A. Věděl jsem, že ze mě může být ligový hráč. A náš kouč Nils Liedholm byl takřka ideálním trenérem pro mladé hráče. Byl klidný a dokázal povzbudit.“
Který z protihráčů i spoluhráčů byl nejlepší?
„Maradona. Byl tak talentovaný, opravdu vynikající borec. Mezi spoluhráči to byl pravděpodobně Van Basten, pokud se budeme bavit z hlediska technické stránky věci. Ale nejvíce jsem se naučil od Franka Baresiho.“
Vadí vám jako obránci, že má italský fotbal dlouhodobě nálepku defenzivní?
„Když sleduju Manchester United nebo Liverpool, jak hrají venku, jsou to nejdefenzivnější týmy, které jsem kdy viděl. Zápas odehrají na vlastní polovině. Ale teprve až se to naučily, začaly mít výsledky v Evropě. Lidé mají ve zvyku ohrnovat nos nad celky, které umí dobře bránit. Dobře zorganizovat obranu není snadné. A nemusí to být vždy negativní, jak se to někdy jeví. Ano, fanoušci chtějí vidět útočný, zábavný fotbal. Ale není jednoduché postavit vedle sebe čtyři hráče, aby spolu hráli dobře, uměli se přesouvat. Itálie má nálepku ,defenzivní‘ od šedesátých let, jenže jsme měli i týmy, které hrály vzadu dobře a zároveň útočily více než kdokoliv jiný. Když se podíváte na týmy, v nichž jsem tady hrával, a nemyslím tím jen Sacchiho éru (s Gullitem a Van Bastenem v čele), ale až do současnosti. Vždy jsme měli dobré hráče, malé kreativní s ofenzivními krajními beky. Všichni měli chuť do útočení. Myslím, že někdy až příliš velkou!“
Váš dvanáctiletý syn Christian se pokouší jít ve vašich stopách. Povzbuzujete ho v tom, aby se stal fotbalistou, nebo se domníváte, že by měl dělat něco jiného?
„Fotbal mi toho dal tolik, proč bych mu nedopřál jeho šanci? Můj otec (bývalý hráč AC a trenér reprezentace Cesare pozn. red.) mi ji dal.“
Máte nějaké zvláštní plány směrem do budoucnosti? V minulosti jste řekl, že nechcete být trenérem. Platí to pro vás stále?
„Určitě. Nechystám se trénovat. Je to úžasná práce, ale velmi stresující a zahrnuje věci, které mám na fotbale nejméně rád. Po každém utkání vidím Ancelottiho dělat sedm různých interview. Na stejné otázky odpovídá sedmi různými způsoby, aby se neopakoval. A taky bych asi nedokázal jít do Coverciana (technického střediska italského svazu), aby mě tam učili o fotbale, jen kvůli trenérské licenci. Mám dvě obchodní záležitosti a chci se jim nyní více věnovat. S přáteli provozujeme síť obchodů a také vlastním firmu na restaurace domů. A kromě toho ještě nemám jasné plány, takže nechci teď říkat, co konkrétně budu dělat.“
Nechtěl byste se stát novinářem nebo hercem?
„Tudy cesta nevede.“
Neptal se váš bývalý šéf v AC, italský premiér Silvio Berlusconi, jestli byste někdy nevstoupil do politického života?
„Nikdy. Myslím, že byl spokojený s tím, co jsem předváděl v klubu. Nechtěl bych jít do politiky. Vždycky mi to připadá tak, že chcete něco udělat, ale máte svázané ruce za zády. Je velmi těžké uvést vlastní nápady do praxe.“
Co vám po ukončení kariéry bude scházet nejvíce?
„Nejlepší chvíle jsem zažil pravděpodobně v Milanellu na tréninkových hřištích. Být se spoluhráči na hřišti, v kabině, ta atmosféra mi bude scházet.“
