Exkluzivní reportáž ze Sevilly. Vaclík o blázinci z Realu i kostelu z Hry o trůny
PŘÍMO ZE SEVILLY | Zatímco Česko začínaly svírat na konci ledna neúprosné mrazy, v hlavním městě Andalusie panovaly přívětivé podmínky. Pro našince rozhodně, teploměr ukazoval v Seville čtrnáct stupňů. „Potkáme se u katedrály,“ informoval prostřednictvím textové zprávy Tomáš Vaclík, jeden z nejlepších českých brankářů současnosti a opora místního FC. Přišel na minutu přesně a nechal nahlédnout za oponu svého života v jednom z největších španělských měst.
Sportovci obecně, nejen fotbalisté, se během aktivní kariéry mění. Někteří se uzavírají do sebe, straní se kontaktu s novináři, začínají je přezírat. Zkrátka chtějí mít klid. Tomáš Vaclík je pravým opakem. Byť to z Vítkovic dotáhl až do Sevilly, smetánky evropského fotbalu, zůstal svůj. Přirozený, skromný. „Přijeďte, určitě si udělám čas,“ ubezpečuje v polovině prosince do telefonu, když se zrodí nápad, že bychom reprezentačního gólmana navštívili přímo v jeho působišti.
Zaparkovat v centru Sevilly, to není žádný med. Téměř nadlidský úkol. Asi jako kdybyste chtěli vůz odstavit hned vedle pražského Staroměstského náměstí. Po dobrých třiceti minutách kroužení se nám to s kolegou fotografem daří, na místo smluvené schůzky dorážíme tak tak na čas. „Všechno v pohodě?“ vítá nás dobře naladěný Vaclík. Při poznámce o složitosti parkování jen souhlasně pokývá hlavou.
Ačkoli ho večer čeká trénink a za dva dny odvetný duel Španělského poháru v Barceloně, rozhodně nepůsobí dojmem, že by neustále kontroloval hodinky a přemítal, kdy už to bude mít za sebou. V nedaleké kavárně zvládne během půlhodinky ještě jeden rozhovor. „A už jsem jenom váš. Jak to máte vymyšlené?“ ptá se zvesela. Přesouváme se o několik stovek metrů blíž ke katedrále, kde proběhne focení. A Vaclík vykládá. „Oproti Basileji je tohle obrovská změna.
