SPORT MAGAZÍN | Vladimír Darida na sebe při posledním bundesligovém duelu Freiburgu upozornil gólem a vyloučením. V reprezentaci ovšem nadále platí, že je jediným pravidelně hrajícím fotbalistou v elitní soutěži. Co mu daly německé galeje a na co byli zvědaví kamarádi z národního týmu? Na to odpovídá v rozhovoru pro páteční Sport Magazín.
Spustil na vás někdy Christian Streich, trenér Freiburgu, pověstnou bouřku?
„Sjel mě pořádně jednou na tréninku. Mohl jsem situaci řešit jednoduše, ale volil jsem složitější řešení. Nevyšlo mi a hned jsem to od něj pěkně schytal. Dokonce tak, že druhý den za mnou před tréninkem speciálně přišel a říkal mi, abych si to nebral osobně. Že to nemyslel zle, ale že je emotivní a tohle k němu patří. Ujistil jsem ho, že já jsem to vzal v pohodě a že na to má jako trenér právo.“
Už jste se úplně adaptoval na bundesligu a na život v Německu?
„Co se týče bydlení a života v Německu, žádný problém už není. A fotbal? Chvilku mi trvalo navyknout si na náročnější tréninky po zápasech, ale už to taky jde.“
V čem jsou náročnější oproti české praxi?
„Den po zápase je stejně jako v Česku regenerační trénink. Ale druhý den po zápase je u nás zvykem dávat volno, zatímco ve Freiburgu máme dvoufázový trénink. Třetí den po zápase jsou taky dvě fáze a až čtvrtý den následuje volno. Tohle byl pro mě největší rozdíl, na který jsem se musel adaptovat.“
Kolik času jste na to potřeboval?
„Dva, tři měsíce. Druhý den po zápase jsem vstával z postele, byl jsem totálně utahanej. A když jsem si uvědomil, že mám před sebou dva tréninky, myslel jsem si, že mě omyjou. Bylo to těžký.“
V létě jste se hodně těšil na kondiční přípravu ve Freiburgu. Byla výživná?
„Hodně výživná.“
Galeje?
„Začínali jsme běháním kilometrových úseků. Nejdřív jsme jich běhali dvanáct, pak deset. Potom následovaly osmistovky. Zase nejdřív dvanáct, potom deset. Pak šestistovky – dvanáct, deset. Následovaly intenzivní devadesátimetrové sprinty. Postupně se vzdálenosti zkracovaly a zkracovaly.“
Za kolik jste musel dát kilometr?
„Na nároďáku se mě na to ptali kluci, ale já přesně nevím. Běhali jsme to tak, že časy hráčů měl na papírku napsané kondiční trenér a vypouštěl nás na trať postupně. Na začátku ty nejpomalejší a za nimi v různých handicapech další. Jenže v cíli jsme museli být všichni najednou.“
Kompletní rozhovor v pátečním Sport Magazínu
Co také najdete ve Sport Magazínu?
Dvojrozhovor: dvojčata David a Tomáš Svobodovi nejen o úspěšné lsti při dopingové kontrole
Uniklo z Facebooku: Nicole Vaidišová
Top 10: divácké rekordy
Můj první gól: Antonín Panenka
