Hranáč: Nechtěl jsem to vzdát, návrat do Plzně by teď byl krok zpátky
Z plného zápřahu, pozice klíčového hráče Plzně, spadl v herním vytížení na úplnou nulu. Robin Hranáč (24) prožil po letním přestupu do Hoffenheimu extrémně složitý půlrok. Po listopadové změně trenéra a nástupu jarní sezony konečně nastupuje pozitivnější trend – český reprezentant poprvé za období v Německu odehrál dva zápasy v základu po sobě, postupně získává jistotu i respekt spoluhráčů. „Chci se tady prosadit,“ říká v obsáhlém rozhovoru pro Sport a Deník, v němž se ohlíží za nejnáročnějším půlrokem kariéry.
Robin Hranáč na vlastní kůži prožívá, jak složité je prosadit se v elitní zahraniční soutěži. V létě přišel do Hoffenheimu jako plzeňská opora, člen základu na EURO za přibližně 10 milionů eur (250 milionů korun). Jenže přišel tvrdý náraz – během složitého období celého klubu se ocitl na kraji sestavy, mnohdy na tribuně. Bojoval s novým prostředím, jazykem i důvěrou trenéra.
Poslední dva zápasy už konečně patřil do základu. Na Anderlechtu mu dokonce původně připsali gól, naposledy hlídal proti Leverkusenu Patrika Schicka. „Nenapadlo mě to vzdát,“ vypráví povahou tichý, o to rychlejší a důraznější obránce o těžké zahraniční výzvě.
Určitě jste si oddychl, že jste zpátky na hřišti.
„Samozřejmě, že se cítím lépe, když jsem si mohl po delší době zahrát. V hlavě jsem byl připravený na každý zápas, už několikrát předtím to vypadalo, že nastoupím, ale bohužel to nikdy nevyšlo. Hodně mi pomohlo vítězství v Evropské lize nad Anderlechtem (4:3), i když to bylo fyzicky těžké, protože jsem dlouho neměl zápasovou praxi a tu nic nenahradí. Přitom já byl zvyklý z Plzně hrát každý zápas, většinou dvakrát týdně. I když trénujete na sto procent, je to něco jiného. Krátce potom přišel další těžký zápas s Leverkusenem v bundeslize (1:3). Jsem rád, že jsem to zvládl a mohl jsem nastoupit proti jednomu z nejlepších týmů v Německu. Přesně takové zkušenosti musím nabrat.“
Připravovali vás trenéři na to, že budete hrát nebo jste byl hozený do vody?
„Podle tréninku jsem usoudil, že bych mohl být v sestavě. Ale to už bylo několik zápasů předtím, že jsem celý týden trénoval v základu a nakonec to nevyšlo, byl jsem překvapený. Tohle je tady odlišné, že vás trenéři nechávají čekat, pak musíte dobře zareagovat, nebýt zhroucený. Nikdy nevíte nic na sto procent, když nepatříte do kostry týmu. Mně přijde, že tady razí metodu, že mají být všichni hráči pořád připravení na sto procent. I ti, kteří budou začínat na lavičce.“
Takže s vámi speciálně nemluví?
„Když už je jisté, že nastoupíte, tak s vámi mluví. Ale rozhodně se vám nepřijdou omluvit nebo vysvětlit, proč nehrajete.“
Znervózněl jste, když jste viděl po dlouhé době vaše jméno v základní sestavě?
„Bylo to složitější, vím, že se mi první zápasy po příchodu úplně nepovedly. Přitom v novém angažmá je vždycky důležité, jak se vám povede první zápas, jak se předvedete. A to já jsem měl horší, ztížilo mi to situaci. Snažil jsem se vcítit do doby, kdy jsem v Plzni hrával všechno. Ale nervózní jsem nebyl, když už jsem byl na hřišti, bylo všechno v pohodě.“
Na Anderlechtu šel první gól soupeře zase kolem vás, i když vaše chyba to úplně nebyla. K vzteku?
„Když jsme dostali ten gól, říkal jsem si, že to snad ani není možné. Ty vole, přijdu hrát a zase tohle… Ten jejich hráč to ale trefil dobře. Nejlepší je na to rychle zapomenout a vypustit to z hlavy. Nemyslím si, že to byla primárně moje chyba.“
To pak vystřídala euforie z premiérového gólu (později byl zapsán do statistik jako vlastní) a těsné vítězství…
„Můj malý brácha mi před zápasem říkal: prosím, dej hattrick. To jsem věděl, že bude těžké, ale každý vstřelený gól je úleva, dodá vám to sebevědomí a větší jistotu.“
Bral jste to jako satisfakci po půlroce, kdy jste skoro nehrál. Jak těžký to byl půlrok?
„Když jsem byl v Plzni a hrál jsem každý zápas, tak jsem si občas říkal, že bych si někdy rád odpočinul. Ale tady přišel druhý extrém.“
Z čeho to vzniklo? Nepovedené první zápasy, obrovská konkurence, klub neprochází dobrou sezonou.
„Sešly se všechny tyhle okolnosti, byli jsme ve složité situaci. Potřebovali jsme každý bod a když jsem byl na hřišti, žádný jsme nezískali. V tom to bylo těžší. Jsou tady dobří hráči, ale rozhodně to není tak, že bych si nevěřil. Také komunikace s předchozím trenérem byla horší, naznačoval mi, že nejsem součástí jeho plánů. Nějak jsem se s tím pral, ale nezbývalo mi nic jiného než makat na sobě. Věřil jsem, že se mi to vrátí a takhle k tomu přistupuju pořád.“
Měl jste někdy pochybnosti, jestli jste se vydal správnou cestou?
„Nikdy jsem přestupu do Hoffenheimu nelitoval. Kdy jindy bych měl ten krok udělat? Něco podobného by se mi mohlo stát kdykoliv. Je složité to říkat, když se mi v Plzni dařilo a pak tady nehrál, ale já jsem nastavený tak, že jsem chybu s přestupem neudělal. Pozoruju na sobě velké zlepšení, tréninkový proces je rozdílný, tlak v cizí zemi je větší. Fotbalově, v komunikaci i jinak se zlepšuju.“
Němčina? Nebyl jsem vzorný student...
Několikrát jste zmínil komunikaci, ta vás asi brzdila. Jak jste na tom teď s němčinou?
„Velký posun to není. (úsměv) Zamlada jsem nebyl vzorný student, jazyky šly hodně mimo mě. Ale od příchodu nového trenéra se domlouváme primárně anglicky, to je pro mě jednodušší. Ale takové ty fotbalové věci rozumím skoro všechny.“
Vidíte teď zpětně, že znalost cizího jazyka je pro fotbalistu důležitá, když odejde do zahraničí?
„Já jsem to tak vnímal i předtím. Věděl jsem, že v tomhle budu mít mezery, že to bude složitější. Nejsem typ člověka, který by se vybavoval se všemi v kabině. To nebylo ani v Česku. Jsem spíš tišší. Co potřebuju, to si vyřídím, ale na žádné velké řeči si nepotrpím. Když mají mladí kluci nalajnovanou cestu, že by si jednou rádi zkusili zahraničí, měli by porozumět, usnadní to začátky. Pak si rychleji na nové prostředí zvyknete.“
Bylo pro vás složité pochytit na tréninku všechno, co se po vás chce?
„Ano, ale fotbal je pořád jenom jeden. Návyky jsou podobné, ale pochopit detaily bylo těžší.“
Během podzimu jste se ocitl i na pomezí lavičky a tribuny. Jak se vám tohle kousalo?
