Český stoper-kanonýr v Polsku: zvládl hrůzné zranění a bojuje o svůj sen
Kdysi ve Viktorii Žižkov nebo v Kolíně si musel půjčovat, aby vůbec měl na živobytí. S fotbalem v Česku nakonec hradecký odchovanec Tomáš Petrášek praštil, aby našel zaslíbené místo – světe, div se – ve třetí polské lize! V bohatém klubu Raków Čenstochová už postoupil o soutěž výš a teď je krok od Ekstraklasy. Do toho prodělal závažné zranění, klidně mohl přijít o nohu... „Lidi mě od toho zrazovali, ale našel jsem tu štěstí,“ říká ohromný stoper lomeno střelec. Posledních šest zápasů = 7 gólů.
Santi Cazorla, záložník Villarrealu, by mu rozuměl asi ze všech nejlíp. Bývalá hvězda Arsenalu prodělala kdysi to samé, co zhruba před rokem Tomáš Petrášek. V malé tržné ráně na kotníku se českému stoperovi rozjela bakterie, která mu málem úplně vzala kariéru. Léčil se dlouho a ani nevěděl, kdy to skončí.
Nakonec to trvalo zhruba půl roku, že?
„Ano, akorát jsem měl to štěstí, že jsem nemusel na deset operací jako Cazorla, ale stačily dvě. I když i tak to byl očistec, dva měsíce jsem byl na antibiotikách, tělo z toho bylo úplně zničené.“
Víte, jak se vám to stalo?
„To těžko... Tehdy jsme hráli zápas, předposlední podzimní utkání v minulé sezoně, a útočník mi zajel do kotníku. Mně se udělala otevřená rána, ale dohrál jsem to. Hned po zápase mi noha příšerně natekla, večer jsem si šel lehnout a probudil se v teplotách a s bolestmi. Hned jsem musel na operaci, kamarád mi to vyřídil u jednoho doktora v Česku...“
To jste s tím lezl do auta?
„Neřídil jsem, ale i tak to byl fakt zážitek. Cesta hrozná... Doktor se mi na to pak v nemocnici podíval a sám se zhrozil, říkal, že jedu na poslední chvíli. Podstoupil jsem operaci, jenže pooperační rána se mi nehojila, chytil jsem infekci, byl jsem i blízko tomu, že by mi transplantovali kůži, sám jsem přemýšlel, že se odevzdám šamanům, dva měsíce jsem bral antibiotika.“
Jak se to vyřešilo?
„Člověk musel zůstat trpělivý, nakonec mi jeden z největších odborníků přes sportovní medicínu v Polsku udělal ozdravný plán, který mi během jednoho měsíce neuvěřitelně pomohl. Všechno nakonec odeznělo docela přirozeně, byl pak jen potřeba ještě jeden zákrok, aby se to místo začistilo.“
To zranění přišlo bohužel v době, kdy se vám dařilo, jako nováčci ve druhé polské lize jste hráli nahoře, vy jste byl v základu, navzdory tomu, že jste stoper, jste dával góly...
„To mě na tom mrzelo hrozně, měl jsem lauf, a pak půl roku nic. Do Ekstraklasy jsme nakonec nepostoupili, ale nic se neděje. Celý klub se opravdu dynamicky rozvíjí. Když jsem tady v létě 2016 podepisoval kontrakt, byl už tu nastolený jasný čtyřletý plán. Byli jsme ve třetí lize, měli jsme hned postoupit výš, což se povedlo, a pak se dva až tři roky chystat na elitu. Nadchlo mě to, ten způsob, jak to majitel podával.“
Mluvíte o úspěšném podnikateli Michaelu Świerczewském...
„Ano, příští rok vstoupí mezi sto nejbohatších Poláků, dělá v elektronice, počítače, telefony. Je to docela střelec.“
V čem?
„Je to asi i tím, jak se nám daří, v poháru jsme vyřadili Lech Poznaň, to bylo něco neuvěřitelného. Celostátní deníky tu dokonce začaly psát, že hrajeme jeden z nejpohlednějších fotbalů v zemi. Teď o repre pauze hledal Zaglebie Lubin trenéra a ozvali se nám, chtěli Marka Papszuna. Nabízeli asi milion zlotých. Majitel tenkrát dal na Twitter: „Byznys mě naučil, že nikdy neříkej nikdy. Proto jsem ochotný svolit za třicet milionů zlotých. Jestli nedáte, ruce pryč.“ To bylo ještě před Lechem. Po téhle výhře se nechal vyfotit a napsal, že všechny zdraví a že teď už to dělá 35 milionů.“ (smích)
To je asi tím, že je pořád celkem mladý, že?
„Je mu asi čtyřicet, mladý, ambiciózní, ale zvláštní je, že před námi hráči je nesvůj, takový stydlivý. Necítí se mezi fotbalisty dobře, je nesmělý. Pamatuju, jak se jednou zpozdila výplata.“
To se vám muselo vrátit hodně vzpomínek.
„No, podle zkušeností jsem čekal něco jako měsíc i víc, ale on si nás pozval a asi pět minut se hrozně omlouval, že mu město vzalo dotaci tři miliony zlotých kvůli řádění našich fanoušků a že není jednoduché doplnit ty tři miliony během jednoho dne. Slíbil, že už se to nikdy nestane, že už se nikdy nebude spoléhat na druhé. Ta výplata se zpozdila o šest dní, on je v klubu pět let, a stalo se mu to poprvé a naposled. Tenkrát jsem si říkal, kde to jsem.“
Mimochodem, vy jste se právě v tom pohárovém utkání s Lechem Poznaň vracel do sestavy, že?
„Ano, a byl to fakt neskutečný zápas, ten suverénní styl, jakým jsme ho vyhráli. Já si myslel, že bych mohl hrát od začátku sezony, ale to jsem sám sobě lhal, vůbec jsem nebyl připravený, během tří týdnů jsem prostě nemohl dohnat půl roku bez fotbalu. Je to i o citu trenéra, který mě nechal sedět, a počkal až na ten správný moment, kdy mě tam dát.“
Teď k tomu trochu netradičnímu. Vy jste od té doby odehrál šest zápasů za sebou, dal jste v nich – jako stoper – pět gólů. A vůbec v těch 65 soutěžních zápasech za Raków máte devatenáct branek. Je to jen tím, že jste obrovský a jdou vám útočné standardky?
„Samozřejmě to hraje roli, je to moje silná stránka a našeho mužstva vůbec, máme dobré exekutory, ale třeba poslední gól jsem dal jako Lafata, počkal jsem si na balon, který vypadl gólmanovi, a dorazil ho do brány. (smích) Asi nějaký instinkt útočníka mám, už na Žižkově, než jsem odešel do Polska, jsem dával góly.“
Vy možná půjdete do Ekstraklasy, i kdybyste nepostoupil s Rakówem, že?
„Kluby se zajímají, Slask Wroclaw a Zaglebie Lubin, ale majitel jim vzkázal, že za mě chce milion eur. Za druholigového hráče... (smích) Je to bombarďák. Měl bych teď podepisovat novou smlouvu, odcházet se mi nechce, opravdu jsem tu našel štěstí. A to jsem tenkrát ani nevěděl, co to Čenstochová je. Prostě jsem dostal nabídku, a i když mě lidi zrazovali, šel jsem do toho. Není tu hezké zázemí, to všechno se teprve buduje. Ale ten způsob, jak si mě vybrali...“
Jak?
„Chtěli mě do systému, využít mých předností, prostě si pomoct navzájem. Nabídka byla třikrát lepší, než co mi tu dával Sokolov, Žižkov nebo Hradec, kde si pan Richard Jukl najednou vzpomněl na nějakého Petráška. Pak vize, všechno... Když jsem vypadl z dorostu Hradce, myslel jsem, že budu hrát hned ligu za chlapy, ale to byl omyl, vůbec jsem na to neměl, ale otrkal jsem se po třetí a druhé lize, i když to někdy bylo šílené. Myslel jsem, že půjdu do práce a kopnu si někde divizi, a teď mám na dosah sen, Ekstraklasu.“
