Lavička o fotbale v Polsku: Mají tu k Česku respekt, přišel za námi kněz
Celý rok ve službách polského Slasku Wroclaw už má za sebou trenér Vítězslav Lavička. A úspěšný. Na jaře zvládl se slezským týmem boj o záchranu, na začátku podzimu dokonce Ekstraklasu vedl a nyní je čtvrtý. Slask Lavičkovi sedl rodinnou atmosférou i akcentem na víru. „Před vánočními svátky přišel kněz, velký fanoušek Slasku. Požehnal nám, popřál pěkné Vánoce a do nového roku. Nikdy předtím jsem to jako trenér nezažil,“ líčí. Zkušený kouč tvrdí, že Poláci mají k Čechům respekt, a vypráví i o tom, jak jim vysvětluje specifika tuzemského humoru.
Není tolik na očích, ale nezměnil se. Mluví rozvážně, nezapomene vyjmenovat všechny muže, které má po svém boku v trenérském štábu, i proto nezřídka mluví v množném čísle. V Slasku Wroclaw, s nímž loni v lednu po etapě u české reprezentace do 21 let podepsal smlouvu na rok a půl s dvouletou opcí, našel prostředí přátelsky naladěné jeho přístupu i metodám.
Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že se Češi zajímají o Poláky daleko méně, než je tomu naopak. Vnímáte to stejně?
„Podobné ohlasy jsem zaznamenal, nejen na polský fotbal, ale i Polsko jako takové. Když jsem byl ještě v Česku, netušil jsem, že tam někdy budu působit. Ale za rok, který jsem tam zažil, jsem poznal, že jsme si blízcí. I když v něčem zase hodně odlišní. Zatím jsou mé pocity a poznatky jak ve fotbale, tak mimo něj převážně pozitivní. Poláci mají velmi dobrý národní tým složený převážně z krajánků, poměrně suverénně se kvalifikoval na EURO, ovšem k českému fotbalu hledí s respektem. Hlavně k týmům, které nás v posledních letech reprezentují v evropských pohárech.“
Měřeno českou optikou, necítíte se nyní až trochu v ústraní, i když se pohybujete ve špičce polské ligy?
„Když mi skončila smlouva u jedenadvacítky, řešil jsem, co budu dělat dál. Víc mě lákalo zahraničí, i třeba někde dál ve světě, aniž bych ohrnoval nos nad možností z Česka. Pak se objevily dvě vážné nabídky z Polska. A musím říci, že volby trénovat Slask Wroclaw nelituji. Jsem spokojený, práce mě baví, mám kolem sebe lidi, kteří rozumí fotbalu, snaží se pracovat tak, abychom se společně posouvali. Z Česka jsem si přivedl kolegu Zdeňka Svobodu, se kterým jsem již dříve pracoval ve Spartě. Vím o něm, že je nejen velmi dobrý trenér, ale i člověk, osobnost s dlouholetou hráčskou zkušeností, která má co předávat. V realizačním týmu jsou s námi ještě ´místní´ asistenti Pawel Barylski, Lukasz Czajka, trenér brankářů Krzystof Osinski a kondiční trenér Michal Polczyk. Z naší mezinárodní trenérské spolupráce mám zatím velmi dobrý pocit. Pracujeme týmově a každý z kolegů má v trenérské hierarchii své důležité místo. To vnímám nejen teď, kdy hrajeme o vrchní osmičku ligy, ale poznal jsem to již v minulé sezoně, kdy jsme prožívali nelehké časy.“
To jste se zachraňovali…
„Ano, ale s tím vědomím jsme se Zdeňkem do Wroclawi před rokem přicházeli. Bylo zřejmé, že budeme hrát o záchranu. Jeden moment to bylo opravdu na hraně, ale v závěru sezony jsme uhráli vítěznou sérii a zachránili se.“
Čím vás tedy ve Wroclawi tak oslovili, že jste tam šel i s rizikem boje o setrvání v Ekstraklase? Mluví se o uceleném fotbalovém projektu.
„Majoritním vlastníkem je město. V poslední době se hodně měnili kluboví prezidenti, hráči, ale i trenéři. Oslovila mě skupina lidí v čele s prezidentem Piotrem Wasniewským a sportovním ředitelem Dariuzsem Sztylkou. Piotr Wasniewski byl u úspěchů Slasku před lety, představili mně vizi, která byla podle jejich slov podobná jako tehdy. To mě oslovilo. Ekonomicky sice nejsme na úrovni třeba Legie Varšava nebo Lechu Poznaň, ale Wroclaw je velká aglomerace s více než šesti sty tisíci obyvateli a klub má v Dolním Slezsku spoustu příznivců. Máme krásný stadion, na který mají hezké vzpomínky i čeští fanoušci a reprezentanti z EURO 2012.“
Co jste v Polsku objevil nového? Čím se tamní fotbalové prostředí liší od toho českého?
„Příjemným překvapením pro mě je velký fanouškovský a mediální zájem o fotbal. Polsko je v porovnání s Českem asi čtyřikrát větší země. Ekstraklasa je marketingově velmi dobře prezentována, všechny zápasy jsou v televizi na placeném kanále a jeden z každého kola i na veřejnoprávním. Návštěvy jsou podle mého názoru velmi dobré. V soutěži se pohybuje hodně cizinců, v každém týmu jich najdete několik, právě oni často dělají rozdíl ve výkonnosti.“
Sám několik cizinců máte v týmu. Bere se práce s nimi jako něco samozřejmého? V Česku je to stále diskutované téma.
„Nemám s tím problém. Zkušenost s prací s cizinci jsem získal během mých minulých angažmá, hlavně v Austrálii, ale i v českých klubech.“
V Polsku ale bývá potíž s rasismem. Za Slask nastupuje Lubambo Musonda ze Zambie, nenarazil na problémy i on?
„Část polských fanoušků hráče jiné pleti přijímá s nelibostí. Ale Musonda zapadl to týmu dobře, je to typ rychlostního křídelního hráče, který má svoji kvalitu a také charakterově je to fajn kluk. Možná i proto bylo jeho přijetí snazší. Fanoušci ho mají rádi.“
Bylo důležité snažit se co nejdříve mluvit polsky? Vyžadovali to nebo ocenili v klubu?
„Neměl jsem pocit, že by to vyžadovali. Ale vnitřně jsme se Zdeňkem Svobodou sami vnímali to, že se potřebujeme co nejrychleji naučit alespoň základy polštiny. Netroufnu si sice tvrdit, že mluvím polsky plynule, ale snažím se, aby mi hráči rozuměli. Někdy je to i česko-slovensko-polsky. (usmívá se) První dva měsíce jsem měl na tiskovkách českého tlumočníka, poté už jsem to zvládal. Myslím, že to i Poláci ocenili, že se snažíme mluvit jejich řečí a adaptovat se. V šatně se Zdeňkem mluvíme polsky, a když potřebujeme něco vysvětlit cizincům, nemáme problém přepnout do angličtiny. V týmu jsou i dva kluci ze Slovenska, Matúš Putnocký a Robo Pich, kteří také odvádějí velmi dobré služby. Navíc jejich mentalita je hodně blízká nám Čechům i Polákům.“
Poláci jsou vnímáni jako velmi hrdý národ, už jste to nějak pocítil?
„Ano, Poláci jsou na svoji zem hrdí. Když se podíváte na jejich mnohdy nelehké dějiny, pochopíte proč. Pokud se nepletu, konkrétně Slezsko bylo jeden čas součástí Německa, ale také kdysi dávno patřilo pod správu českých zemí. Lidé jsou na svůj region hrdí a stejně tak i na celé Polsko.“
Jsou zrovna fanoušci Slasku něčím specifičtí?
„To bývá někdy problém. Stejně jako všude ve fotbalovém světě nejsou jen ti slušní, i když je jich většina a chodí na nás, podporují nás. I v době, kdy se třeba daří méně. Pak je ale radikální jádro, které také fandí, dělá skvělou atmosféru, jenže jsou zápasy, kdy je jejich fandění až na druhém místě. Poznal jsem to během podzimu dvakrát. Mezi Slaskem a Widzewem Lodž údajně historicky panuje velká nevraživost. Když jsme u nich hráli pohárový zápas, naši fanoušci tam během tří minut udělali takový brajgl, že byli ze svého sektoru vyhnáni. A musím říct, že po právu. Vůbec nám nepomohli.“
A druhá zkušenost?
„Nejčerstvější příklad je z našeho domácího utkání proti Legii Varšava. Zájem fanoušků byl obrovský, přišlo třicet tisíc diváků a atmosféra byla výborná. Jenže po patnácti minutách náš kotel spustil ohňostroj světlic a petard, takže zápas musel být přerušen a bylo blízko k tomu, aby byl předčasně ukončen. Samozřejmě přišly tvrdé sankce: další domácí utkání jsme museli hrát před prázdným stadionem a pokuta pro klub byla velmi tučná. To jsou minusy nebo horší stránka polského fotbalu. Ale vím, že podobné problémy jsou i u nás nebo jinde ve světě.“
Jak vaši příznivci přijali, když jste na jaře hráli o záchranu?
„Fandili. Když jsme ale zápasy nezvládli, prohráli a byli takzvaně pod čárou ponoru, na sestup, dávali to tvrdě najevo. Přiznám se, že mi našich hráčů bylo někdy až líto. Zase ovšem musím říct, že za námi fanoušci pořád stáli a příští zápas nás zase přišli povzbudit. V nejtěžších časech jsem hlavně cítil podporu uvnitř klubu. To pro mě bylo velmi cenné zjištění. Všichni jsme věděli, že nám teče do bot, že jde o všechno, byli jsme jeden zápas od sestupu. Nevnímal jsem ale žádnou paniku nebo unáhlené kroky. Vše mělo dobrý konec a jsem přesvědčen, že nás to všechny v týmu i klubu ještě víc utužilo.“
Třeba v Itálii jsou naštvaní fanoušci schopni přijít si pro hráče do tréninkového centra. Stalo se něco podobného i vám?
„Nebylo k tomu tak daleko, údajně to fanoušci chystali. Ale nepřišli.“
Kapacita Městského stadionu je úctyhodných 42 771 míst, na poslední zápasy chodilo kolem dvanácti třinácti tisíc lidí. Neztratí se tam?
„Stadion je fakt pěkný. Na naše klubové poměry by dokonce mohl být i menší, ale když přijde deset patnáct tisíc diváků, atmosféra je velmi dobrá. A pokud dorazí soupeři jako Legia nebo Lech Poznaň, dorazí i pětadvacet třicet tisíc fanoušků, je to velký hukot.“
Musel jste ve Wroclawi něco změnit ve své trenérské práci?
„Ze začátku jsme se snažili držet styl a objem trénování jako v Česku, ale poznal jsem, že v Polsku je to trochu jinak, musel jsem ubrat plyn. Ale postupně se vše srovnávalo. Teď už se snažíme dělat tréninky v podobné intenzitě jako v Česku.“
Doma jste před zápasy obcházel stadion a zdravil fanoušky, známa jsou vaše motivační hesla, slogany. Pokračujete v tom?
„Nezměnil jsem se, dělal jsem to doma i v Austrálii a pokračuju také v Polsku. Svých rituálů, zásad, principů se držím. Jen jsem si potvrdil, jak je motivační složka ve sportovní přípravě celého mužstva důležitá. Zvlášť jsem se o tom přesvědčil v krizových časech minulé sezony. Využívali jsme motivační videa, setkání s mentálním trenérem. Byl to důležitý střípek mozaiky, abychom se udrželi v Ekstraklase. A moc se mi líbí, že invence nejde jen ode mě, ale i od kolegů z trenérského týmu. Kluci si zaslouží velkou pochvalu, s jakou vynalézavostí Zdeněk Svoboda i místní asistenti zápas od zápasu přicházejí. Je to fajn.“
V tomto směru využíváte docela subtilní způsob práce a hráči ho musí vstřícně přijímat. Jak si s tím dokážete poradit?
„Jsem na hráče náročný, ale zároveň se snažím chovat normálně, lidsky. Moje dlouholetá trenérská praxe mě utvrdila v tom, že hráč velmi dobře rozpozná, jestli se trenér vůči němu přetvařuje, nebo se chová otevřeně. Znovu se vrátím ke kolegům: atmosféru se každý z nás snaží dělat tak, aby byla konstruktivní. Aby hráči cítili, že chceme odvést co nejlepší práci a měli co nejlepší výsledky. Moc důležité je, aby v týmu byla správná chemie. Samozřejmě jsou i chvilky, kdy je třeba přitvrdit a dělat i nepopulární, represivní věci, i to k mé práci patří a nemám s tím problém. Ale cením si i toho, že ve Slasku panuje rodinná klubová kultura.“
Jak se to projevuje?
„Uvedu příklad: před vánočními svátky, poslední adventní týden, přišel kněz, velký fanoušek Slasku. Požehnal nám, popřál nejen hráčům, ale i zaměstnancům klubu pěkné Vánoce a do nového roku hodně štěstí, pevné víry a sportovních úspěchů. I to vnímám jako jeden z rozdílů ve srovnání s fotbalem v Česku. Bylo to pro mě nové, nikdy předtím jsem to jako trenér nezažil. Poláci si z nás dělají legraci, že u nich je poměr věřících a ateistů osmdesát ku dvaceti a u nás opačný.“
Projevuje se tradičně silná víra i ve všedních dnech?
„Ano, kostely ve Wroclawi jsou věřícími navštěvovány hojně. Vím, že tam chodí i kolegové z realizačního týmu a někteří hráči. Mše probíhají několikrát denně a nijak nám to neruší tréninkový program. Při velkých liturgických svátcích se ale snažím, tedy pokud ten den nehrajeme zápas, upravit plán tak, abychom vše skloubili. V tomhle směru jsem tolerantní.“
Aby ne, zapadá to do vašeho duchovního světa, že?
„Velmi dobře. (usmívá se) Velmi dobře. Kvituju to a cítím se tam příjemně.“
Vždy jsem si říkal, jak lze s takovým založením uspět v nemilosrdném prostředí fotbalu…
„Má více než dvacetiletá trenérská zkušenost je taková, že to možné je. Každého hráče i ostatní členy týmu se snažím vnímat a respektovat jako osobnosti a totéž očekávám i opačně. Když se ovšem někdo nechová profesionálně a je potřeba přitlačit na pilu, nemám s tím problém. Opravdu ne. V takových situacích dokážu být hodně striktní.“
Kvitují v klubu váš vztah k víře? Pomáhá vám to při přijetí místními?
„Víra je osobní záležitost a volba každého člověka. Samozřejmě jsme se na začátku polského angažmá poznávali. Ale z nejbližšího, trenérského okolí i od hráčů a dalších lidí z klubu vnímám, že to mají nastavené dost podobně. Často ještě s hlubší vírou.“
Narazil jste na nějaký stereotyp, kterým Poláci ve vztahu k Čechům žijí? Pověstné je sousloví „český film“ pro něco, čemu z tuzemské provenience nerozumí.
„Oni nerozumí, nerozumí českému humoru! Když sedíme s kolegy a bavíme se, nejen o fotbale, říkají: Vy Češi máte pěkné filmy, líbí se nám české komedie, ale často je nechápeme. Na téma kultura jsem dokonce mluvil i s vašimi polskými kolegy, znali naše filmy, ptali se. Jen to dokazuje, jak je náš humor specifický. Ale musím říct, že humor obecně je uvnitř realizačního týmu jednou z důležitých a dobrých vlastností, které máme.“
Co se v létě změnilo, že jste se zkraje nové sezony navzdory změnám v kádru ocitli v čele polské ligy a i nadále jste se udrželi v první čtyřce?
„První impulz přišel už na konci minulé sezony. V závěru jsme měli vítěznou sérii zápasů, která přinesla záchranu a dala týmu větší sebevědomí. Před touto sezonou pak přišla celkem velká obměna hráčského kádru. Vyšla nám letní příprava a výsledky, to dalo hráčům další sebedůvěru, a hlavně se nám povedl start do Ekstraklasy.“
Odpovídalo to plánům a cílům Slasku?
„Je třeba připomenout, že Slask se za posledních pět let nedostal do osmičky týmů hrajících o titul. To je náš prvořadý, dílčí úkol. Když se podíváte na tabulku, je zřejmé, že týmy jsou velmi těsně srovnané za sebou. Aktuálně jsme na čtvrtém místě se ztrátou čtyř bodů na první Legii, ale také se stejným náskokem na deváté místo. Na jaře, ve zbylých deseti kolech před rozdělením tabulky, to proto ještě bude velký boj. Těší mě, že jsme na vzestupné cestě, ale také víme, že máme pořád co zlepšovat.“
Byli a jsou takhle při zemi všichni v klubu? Nebo propadli euforii?
„Po pravdě, žádnou přehnanou euforii ve svém okolí nevnímám.“
Reprezentační trenér Jaroslav Šilhavý prozradil, že do boje o nominaci na EURO mohou promluvit i čeští hráči v Polsku: Tomáš Přikryl, Tomáš Petrášek nebo Martin Pospíšil. Měl by někdo na takovou výzvu?
„S Jardou Šilhavým jsem o tom mluvil, sešli jsme se na obědě před Vánoci, i s manželkami. A mimo jiné jsme přivedli řeč i na tohle téma. Kluky pravidelně sledují, myslím, že se i během jara na nějaký zápas do Polska vypraví, aby je viděli v akci osobně. Tihle hráči dělají české fotbalové škole v Ekstraklase dobré renomé. Ať už Přikryl, Pospíšil, Petrášek, Schwarz nebo Bartl. Odvádějí velmi dobré služby. Petrášek je v Rakówě Čenstochová za hvězdu, velmi si ho tam váží, dělá kapitána. Schwarz hraje jednoho z playmakerů, jako nováček si Čenstochová vede dobře. Přikrylova a Pospíšilova Jagiellonia Bialystok má vyšší cíle, chce se dostat do pohárové Evropy.“
Vy sám jste o nějakém Čechovi do svého týmu uvažoval?
„Pokud by se naskytla konkrétní příležitost, tak by to šlo. Někoho oťukáváme, ale nechci jmenovat. Teď v létě proběhla zásadní obměna, v zimě nechytáme změny, byť k nějaké může dojít. Do budoucna se nějakému českému hráči, pokud nám bude typologicky pasovat do stylu hry, nebráním.
Mimochodem, proč naopak nehrají Poláci v Česku? Je to tím, že by šli do horšího?
„Myslím, že mají v tamější lize dobré podmínky. A ti nejlepší velmi dobré. V porovnání s naší ligou. I to může být důvod, proč do ní nechodí.“
Je to tak i v případě trenérů? Tedy konkrétně vašem?
„Odpovím diplomaticky: S podmínkami, které mám pro svou práci v Polsku, nejen s těmi sportovními, jsem spokojen.“ (směje se)
Když jsme zmínili Jaroslava Šilhavého, není to tak, že vás vlastně u národního týmu „předběhl“?
„Tak to v našem trenérském prostředí bývá. (usmívá se) Lhal bych, kdyby řekl, že národní tým není mou ambicí. Co bych to byl za trenéra? Ale to nic nemění na tom, že Jarda je nejen můj kolega, ale i dlouholetý kamarád. A přeju mu, ať je úspěšný a naše reprezentace ukáže i na EURO, že hrajeme dobrý fotbal.“
