Český volejbalista, který hrál v Egyptě: Čekám občanskou válku
V egyptské Káhiře, kde na konci minulého roku tři měsíce hrál volejbal, byl Vladimír Katona na fotbale jenom jednou. Nepřišlo mu to bezpečné. Když ve středu večer viděl ve zprávách, co se stalo stadionu v Port Saídu, začal mu běhat mráz po zádech. „Jsem rád, že jsem doma. Dalo se čekat, že se tam něco takového stane. Situace k tomu směřovala,“ vyprávěl Katona do telefonu. Názor, kam až může situace zajít, má jednoznačný. „Čekám tam občanskou válku. A nebude to bohužel dlouho trvat.“
Právě proto, že v zemi šlo o život, z Egypta na konci prosince odešel a začal hrát extraligu za Brno. Teď si za tohle rozhodnutí blahopřeje ještě víc než dřív.
Přestože byl v Egyptě jenom krátce, prožil toho dost na to, aby mu při pomyšlení na tuto zemi naskočila husí kůže. Jízdy taxíkem na trénink s bodyguardy po boku, bláznění demonstrantů, střelba na ulicích, odtahování raněných z cesty.
Na vlastní kůži sice nepoznal řádění fanoušků, ani vzdáleně podobné tomu, jaké ve středu večer připravilo o život desítky lidí. Ale výrazně se ho dotkly politické demontrace veřejnosti. Ty se odehrávaly v centru Káhiry. Když do Egypta v létě odcházel, nemyslel si, že bude situace tak vyhrocená. Ale postupně se politická situace vyostřila.
Dokonce věří, že celkový neklid v zemi mohl mít na fotbalovou řež vliv.
„Možná je to k tomu povzbudilo, vyhecovalo. Viděli jsme, že diváci, co tam fandili na zápasech, pak dali dolů klubový dres, utíkali na ulici a tam se mlátili na demonstraci,“ říká Katona.
Taky hrál za tým Al Ahlí, jehož fotbalový tým se stal terčem řádění v Port Saídu. S jeho hráči se znal, někdy se potkávali ve společném centru na jídle.
„Tam je to jedno, jestli je to volejbal, basketbal nebo fotbal. Mentalita lidí je natolik rozdílná od naší, že za to, co tam považují za normální projevy fandění, by se u nás zavíralo,“ popisuje.
Jeho klub měl svoji halu nedaleko hlavního náměstí, kde se odehrávaly demonstrace. I cizinci brzo poznali, že není radno se pohybovat po ulicích, na Katonu a jeho srbského spoluhráče lidé často gestikulovali a pokřikovali. Hráči si pak raději i jídlo nechávali posílat rovnou na hotel.
Když klub zastavil společné tréninky a zastavila se egyptská liga, neměl Katona žádný další důvod v Egyptě setrvat. „Odešel bych ale i tak,“ ujišťuje.
