ROZHOVOR | Některé fotbalisty Al Ahlí, kteří se stali terčem krvavého násilí, ještě nedávno potkával a poznává je. Volejbalista Vlado Katona za Al Ahlí hrál volejbal, ale v prosinci svoje krátké angažmá ukončil. Bál se o svoji bezpečnost. „Už tehdy to tam vypadalo na občanskou válku. A já myslím, že to tak i dopadne,“ nepochybuje.
Tři měsíce ve městě neklidu a násilí stačilo. Jízdy na trénink s bodyguardy po boku, střelba na ulicích, odtahování raněných z cesty. Na vlastní kůži sice volejbalista Vlado Katona (28) nepoznal řádění fanoušků, jaké ve středu večer připravilo o život desítky lidí. Ale výrazně se ho dotkly politické demontrace v centru Káhiry.
„Dalo se čekat, co se tam stane. Už to k tomu směřovalo delší dobu,“ říká po fotbalovém masakru.
Co všechno jste v Egyptě zažil?
„Můžu mluvit o situaci v Káhiře, a to město bylo obrácené vzhůru nohama. Lidi tam blbli, stříleli se, v ulicích panoval bordel. Napřed se nedalo v klidu jezdit na trénink, pak jsme ani netrénovali. Bylo nebezpečné jít ven. Na trénink jsme jezdili zásadně jen taxíky, jídlo jsme si nechávali nosit na hotel.“
Takže nejste zaskočený záběry z fotbalové tragédie.
„Mám z toho husí kůži.“
Byl jste v Egyptě na fotbale?
„Jednou jsem se byl podívat. Protože v Egyptě neexistuje policie, má tam situaci v rukou armáda. Ale ta nic ohledně bezpečnosti nic nepodniká. Jedině ochranka z klubu, jenže jak se na vás vrhne sto tisíc lidí, tak nic nenaděláte. Místy tam šlo opravdu o život.“
„Ve velkém areálu, kam jsme chodili na jídlo, byli i fotbalisti. Takže jsme spolu komunikovali a bavili jsme se. V televizi je poznávám, když je vidím.“
Říká se, že i útok na fotbale mohl být politicky motivovaný. Co tomu říkáte?
„Možná je to povzbudilo, vyhecovalo. Tam je jedno, jestli jde o basketbal, volejbal, fotbal. Oni fandí tak, že u nás by se za to zavírali lidi. Oni na to jsou zvyklí. Borci co tam fandili, tak sešli z tribuny, dali dolů dres, utíkali na ulici a tam se mlátili.“
To, co viděl celý svět z fotbalu, jste zažil i na volejbale?
„Jenom jednou, že divák vběhl na hřiště, ale vyvedli ho. Divoké to bylo na tribunách. Dělají tam bordel, hází světlice, zapalují předměty. Tři tisíce lidí v uzavřeném prostoru. Mlátí se, hrůza. Když jsme jeli ven, tak to bylo klidnější, ale v Káhiře to byla hrůza.“
Bál jste se i vy?
„Vzhledem k tomu, že oni šli i po cizincích... viděli turistu a byli agresívní. Šel jsem se srbským spoluhráčem, oni po nás pokřikovali, přejížděli si ukazováčkem po krku. My jsme měli ochranu a věřili jsme jí, ale jasně: strach tam byl. Jsou to jasná gesta, co na nás dělali.“
Až si člověk řekne, proč jste tam vůbec chodil.
„Slyšel jsem, že tam vládne jiná mentalita, je tam islám, ale nemyslel jsem si, že je to tak ostré. Politická situace se hodně zhoršila. Oni nemají problém někoho zapíchnout, zabít. Takže asi tak.“
Už by vás tam asi nikdo nedostal.
„Ne, to rozhodně ne. Toto mi stačilo.“
Kam až může situace dojít? Potlačí ji armáda?
„Armáda sotva, ta to měla v moci a stejně s tím nic neudělala. Já si myslím, že tam bude občanská válka. Za chviličku.“
