PŘÍMO Z JAPONSKA - Japonci jsou většinou tiší a zdvořilí, tenhle však trochu vybočuje. Ne že by se nechoval slušně, ale často se směje – i nahlas. YU ONO, průvodce českého týmu, totiž dvanáct let žil na Slovensku a ve Visselu Kóbe pomáhal Pavlovi Horváthovi, na kterého rád vzpomíná.
Čeští kustodi na něj volají: Jožko! A Yu Ono jim odpovídá slovensky. Rodák z Tokia bere Čechy jako bratry. „Dělal jsem tlumočníka ve Visselu Kóbe, kde hráli Češi jako Horváth, Řehák, Trávník, pak i Müller nebo Ulich,“ vypočítává.
Jak jste se naučil takhle slovensky?
„Přestěhoval jsem se do bývalého Československa, když mi bylo třináct. Otec se prostě rozhodl, že se tam přesuneme – byl to soukromý podnikatel.“
Jak rychle jste vstřebal slovenštinu?
„Byla to doba, která nebyla moc otevřená cizincům. Na Slovensku nebyla žádná speciální zařízení, musel jsem chodit do jedné jazykové školy, která patřila pod Univerzitu Jana Amose Komenského v Bratislavě. Ze začátku to bylo těžké, první tři měsíce jsem nerozuměl ničemu. Ale protože mě učitelé ke slovenštině pořád tlačili, musel jsem se naučit.“
Jak dlouho jste na Slovensku byl?
„V Československu a na Slovensku to bylo dohromady dvanáct roků.“
Byl jste i v Česku?
„Ne, pořád v Bratislavě, na slovenské straně. Ale já to pořád beru jako jeden stát. A Češi jsou pro mě bratři.“ (směje se)
|
A proč jste se odtamtud po tak dlouhé době odstěhoval?
„Chodil jsem na střední školu, pak na vysokou. Jenže jsem měl problémy, musel jsem skončit. Začal jsem dělat soukromého tlumočníka a překladatele. Tak jsem se ze Slovenska přestěhoval na rok do Ruska. Celou dobu jsem dělal tlumočníka a v roce 2002, po mistrovství světa, jsem se vrátil do Japonska. Říkal jsem si, že je dobré znát svoje kořeny. Byli tady rodiče...“
Vy se v Japonsku uživíte jako tlumočník ze slovenštiny?
„Velmi těžko, řeknu vám. Většinou dělám angličtinu, nabídky na češtinu a slovenštinu tolik nemám.“
Jak na vás přišli ve Visselu Kóbe?
„Ozval se mi jeden člověk z klubu. Už předtím jsem pracoval v klubu Sendai, který získal slovenského obránce. A odtamtud mě pak doporučili do Kóbe.“
Jak jste říkal, potkal jste se tam s několika Čechy. Na koho vzpomínáte nejradši?
„To bude Pavel Horváth. Dělal jsem s ním rok a půl, to bylo nejdéle. Tlumočil jsem jeho vtipy, ten se asi nikdy nezmění. Dovedl jsem si živě představit, jak se choval teď v Plzni.“
Nebyl to pro vaši japonskou kulturu šok, když sem Pavel Horváth přišel?
„Víte co... Já mám představu o typickém Slovákovi nebo Čechovi, mně to až tak velký problém nedělalo. Japonští spoluhráči byli nejdřív překvapení, ale pak si zvykli.“
Taky předváděl v kabině takové věci jako v Česku?
„Myslím, že byl trochu klidnější než v Česku. Když jsem tam nastoupil, zrovna se sestoupilo do druhé ligy, nebyla asi taková nálada. Ale vtipný, zábavný byl. Taky stahoval trenky.“ (směje se)
Stýkali jste se i mimo práci v klubu?
„Nestýkali jsme se v jednom kuse. On byl pořád ve Starbucks. A chodil na suši. Měl jednu oblíbenou restauraci, kde byl třikrát čtyřikrát týdně. Zvykli si tam na něj, taky tam předváděl všemožné kousky.“
Co jste říkal, když se objevil s českou reprezentací na letišti?
„Věděl jsem, že přiletí. On mi volal už ve čtvrtek, že potřebuje lístky na šinkanzen do Kóbe. Předal jsem mu je na letišti a pět deset minut jsme si popovídali.“
Vypadalo to však, že se znáte i s jinými plzeňskými hráči – na Jana Rezka jste volal Rézo.
„Když jsem skončil ve Visselu a stal jsem se zase soukromým tlumočníkem, byl jsem Horviho navštívit. Tehdy hrál za Spartu, tam hrál i Réza. Takže jsme se znali už dřív.“
Těšil jste se, že přijedou Češi?
„Já jsem hlavně věřil, že se Rezek dostane do reprezentace. A chtěl jsem dostat tuhle práci. Poprosil jsem fotbalový svaz, dal jsem o sobě vědět. Jsem rád, že přiletěli, ten zápas bude pro japonský tým velká výzva. Ale pro český taky.“
Komu budete vlastně fandit?
„To se uvidí na zápase, ještě nejsem rozhodnutý.“ (směje se)
Jak často se dostanete do Česka nebo na Slovensko?
„Snažím se dostat se tam tak jednou za rok nebo dva. Někdy to nevyjde. Mám tam ještě kamarády, jsem s nimi v kontaktu.“
Ptal se vás Pavel Horváth na situaci po havárii ve Fukušimě?
„Já jsem s ním pravidelně v kontaktu, už jsem mu něco říkal. Zahraniční média dávají do světa všelijaké informace, které nejsou pravdivé. Jsem rád, že sem přijela česká reprezentace a vidí na vlastní oči, jak to tady vypadá. Je to dobře pro Evropu i pro Japonsko.“
Na druhou stranu jdou zprávy, že sami Japonci moc nevěří své vládě, jestli jim nějaké vážné informace nezatajuje...
„Každý Japonec má nějaké otazníky, co je pravda a co ne. Těžko říct, nejlíp to asi člověk posoudí sám, když to vidí na vlastní oči.“
