Když ho v roce 2000 přivedl Zdeněk Zeman do Neapole, navedl jeho kariéru směrem, kterým se vydal legendární „grande Paolo“. Marek Jankulovski přestal hřešit na svůj talent a postupně si vydřel pozici důležitého hráče v italském superklubu.
Další ze zlatých hochů Karla Brücknera už nebude hrát fotbal. Marek Jankulovski, jeden z pilířů posledního slavného období české reprezentace, ukončil kariéru. Levonohý univerzál se přitom během ní postupnými kroky posunul téměř nejvýš, kam mohl...
„Měl výborné předpoklady, skvělou levačku, byla jen otázka času, kdy se to projeví,“ vybavuje si Radek Slončík první dojmy, které v něm nechal sedmnáctiletý dorostenec v kabině Baníku v sezoně 1994/1995.
Jenže předpoklady se neprojevovaly. Jankulovski byl talentovaný, ovšem mezi ligové hvězdy nepatřil.
„Výborně odehrál až půlrok, který ho dostal na mistrovství Evropy jedenadvacítek, EURO 2000 a pak do Itálie,“ vzpomíná Slončík. „V začátku tomu nedával tolik, kolik měl,“ hledá dnešní manažer MFK Karviná důvody, proč si nadaný mladík dával tolik načas.
Jenže pak se v Jankulovského životě objevila důležitá postava – trenér Zdeněk Zeman, který ho přivedl do Neapole a dal mu do těla.
„První soustředění pod ním jsem skoro nepřežil. Něco tak náročného jsem v životě neviděl,“ vzpomínal na krajanovy galeje Jankulovski.
I když svérázný kouč vydržel na lavičce jihoitalského týmu jen šest kol, jeho metody českého leváka probudily. „Určitě to pro něj bylo přesně to, co potřeboval,“ usmívá se Slončík.
Od té chvíle se Jankulovski odrážel nahoru s nezdolnou pravidelností. V Udine, kam přestoupil v létě 2002, se zařadil mezi klíčové postavy, a italští novináři ho začali srovnávat s nejlepším Čechem, který v jejich zemi kdy působil.
„Replicante di Nedved“ – to byl oblíbený přívlastek, který mu přisuzoval největší sportovní list Gazzetta dello Sport. A skutečně – i Jankulovski byl na severu Itálie tahounem v černobílém dresu, jehož delší vlasy vlály nejen po levé straně hřiště.
Oslňující výkony v regionu Friuli i v reprezentaci ho vystřelily do galaxie AC Milán, tedy na nejvyšší klubové patro, na které může fotbalista vystoupat. Vítězství v Lize mistrů v roce 2007 pak bylo zaslouženým vrcholem jeho kariéry.
Jankulovski přitom ani mezi hvězdami nežil hvězdným životem. Jeho bytí se stále točí kolem dvou dcer, starší Karolíny a mladší Kristýny, které má s manželkou Janou.
Ta je o čtyři roky starší a ráda žertuje o tom, že si ji fotbalista bral pro peníze – jako dorostenec v Baníku měl prý jedny džíny, zatímco ona si už vydělávala.
O jeho lásce k rodině svědčí i historka s temperamentní Karolínou, kterou vyprávěl v Udine. „Jednou jsem si na zápas s Perugií vzal tričko s její fotkou. A slíbil jsem, že když dám gól, sundám dres. Pak jsem to triko zapomněl v autobuse, ale jako naschvál jsem fakt ten gól dal. Kája řekla, že už se nikdy nebude dívat na fotbal a byla na mě strašně naštvaná,“ líčil zapomnětlivý otec Jankulovski.
Svůj prohřešek však hned v dalším zápase napravil. Zase dal gól, tentokrát už pod dresem triko měl. A zase bylo dobře.
Není pochyb o tom, že i z konce jeho fotbalové kariéry budou nejvíc těžit právě jeho tři dámy...
