Antonín Panenka získal další veliké uznání. Dočkal se ocenění Golden Foot a společně a po boku dalších fotbalových veličin minulosti přidal v Monaku obtisk svých chodidel. Dosud byl mezi nimi jediným českým zástupcem mezi zahraničními hvězdami držitel Zlatého míče z roku 2003 Pavel Nedvěd. Teď už není sám.
Kam řadíte tuto poctu ve své fotbalové kariéře?
„Uvědomil jsem si, že je to daleko větší vyznamenání než si doma představujeme. Nikdy se mi ani nesnilo, že bych mezi takovými jmény mohl být i já. Už vyhlášení je obrovská událost. Sešly se při ní velké fotbalové osobnosti minulosti i současnosti, společenské celebrity, zaznamenal jsem až neuvěřitelnou pozornost médií. Novináři z celého světa, snad dvacet televizních štábů. Byla to velká sláva.“
Ale hlavní postavami byli letošní vyznamenaní, tedy rovněž vy. Nemyslíte?
„To ano, také to byla velmi zajímavá společnost. Byla vyznamenaná vůbec první fotbalistka (Američanka Mia Hammová), první Japonec (Hidetoši Nakata), první Turek (Hakan Sükür). Velká jména. Byl jsem mezi nimi a to je hodně velká pocta.“
S kým jste si nejvíc povídal?
„Všichni byli strašně příjemní. Ale to říkám pořád, že kdo něco dosáhl, je skromný. Žádní náfukové. Baví se ochotně s každým, podepisují se na požádání. Je ovšem potřeba umět se s nimi domluvit. Já bohužel anglicky neumím, takže jsem limitovaný němčinou. Proto mi byl nejbližší belgický brankář Jean-Marie Pfaff, který chytal několik let za Bayern Mnichov, kde získal tři německé tituly. Navíc je to moje generace, asi třikrát jsme spolu nastoupili za nějaké evropské výběry. A známe se evropského šampionátu 1980 v Itálii a z mistrovství světa 1982 ve Španělsku. S ostatními jsem komunikoval přes tlumočníka.“