MŮJ PRVNÍ GÓL: Na EURO proti Italům to byl osud, věří Nedvěd
Premiérový zásah v reprezentaci vypustil Pavel Nedvěd na velkém jevišti EURO 1996 v Anglii proti Italům. „To byl asi osud, protože pak jsem šel do Itálie,“ konstatuje. Další důležitou, vítěznou trefou za Lazio naopak ukončil existenci Poháru vítězů pohárů. „Gól z otočky, vrátil jsem se po zranění, rád na něj vzpomínám,“ ohlíží se legenda za slavnými časy i kouzelným začátek kariéry.
„Začínal jsem v Tatranu Skalná za žáčky na škvárovém hřišti. Měl jsem fantastické spoluhráče a fotbal mě hodně bavil. Dělal jsem ho každý den a nechtěl jsem ani domů. Vždycky jsme hráli až do tmy. Vzpomínám na kamaráda Tomáše Plička a na asfaltové házenkářské hřiště ve Skalné. Kopali jsme si tam občas jenom my dva, z jedné strany na druhou a při tom si hráli na velká mužstva. Na Liverpool, Real Madrid a další.
Že bych se fotbalem jednou mohl živit, to přišlo kolem sedmnácti let, kdy jsem šel z mládežnického do dospělého. Začal jsem hrát druhou ligu za Škodu Plzeň a to byl asi ten zlom. V první lize jsem poprvé nastoupil za Duklu Praha. Tenkrát jsem byl na vojně, bylo to krásné období, protože jsem mohl dělat fotbal celé dny. Na Julisce nikdo nebyl, tak jsem tam mohl střílet na bránu a zlepšovat se tak, jak jsem chtěl.
Skok do Sparty byl velký. Asi jsem ještě nebyl připravený, abych se mohl měřit s nejlepšími hráči v Čechách. Mohl jsem po jejich boku trénovat a poznávat velký fotbal. Byla to pro mě obrovská škola. Rád vzpomínám na finálové zápasy Českého poháru. Byl to zvláštní pocit. Také na góly Jirky Němce. Dával jich málo, ale když ho dal, stálo to vždycky za to. Rozhodl jsem derby na Slavii, kde jsme do posledního okamžiku nevěděli, zda nastoupí Pepa Chovanec, protože měl ve Spartě podepsat smlouvu. Nakonec se to rozhodlo snad 20 minut před začátkem. Pepa se oblíkl a šel s námi na hřiště. Gól jsem dal, myslím, v 90. minutě. Vlítnul jsem do vápna, podjely mi nohy. Dokázal jsem se zvednout, otočit a dát gól do protilehlého roku branky Honzy Stejskala.
Moje tehdejší červené karty? Začínal jsem na lavičce náhradníků a chodil hrát za béčko. Až pak jsem naskočil do prvního mužstva. A pamatuju si v šestém, desátém a třináctém kole vyloučení. (smích) Spíš to bylo z přemíry snahy. Strašně jsem se chtěl prosadit, což se nakonec podařilo. Vždycky jsem byl hodně emotivní. Hrál jsem fotbal srdcem. Člověk se to pak naučil kočírovat, ale zarputilost a velká snaha mi zůstaly až do konce kariéry.
Z Itálie o mě projevil zájem trenér Zeman. Nabídl mi, jestli bych chtěl jít do Lazia v průběhu mistrovství Evropy 1996. Moc jsem se na to necítil a říkal jsem, že je na mě italská liga moc těžká. Přesvědčil mě a jsem za to rád. On mi ukázal cestu, jak se mám připravit. Ten krok byl správný, zůstal jsem v Itálii celou kariéru.
V Laziu jsem prožil pět krásných let, vyhráli jsme i titul. Ve finále Poháru vítězů pohárů jsem se vrátil do sestavy po zranění a dal z otočky vítězný gól, poslední gól PVP úplně. Když se ohlédnu za Juventusem, titul a finále Ligy mistrů v roce 2003 pro mě bylo skvělé, i když jsem ho nemohl hrát. Hlavní bylo, že tam byl Juventus.
V reprezentaci nejraději vzpomínám na můj první gól při EURO 1996 proti Italům. To byl asi osud, protože pak jsem šel do Itálie. Přihrával mi na něj Karel Poborský. Byla to úžasná éra až po Německo 2006, když jsem skončil. Prošli jsme tři mistrovství Evropy a jedno mistrovství světa. Mladí hráči to dnes mohou mít jako svůj objektiv, aby dokázali víc než my.
Fotbal je srdeční záležitost. Je dobré, když v něm může člověk po skončení zůstat a prožívat ty emoce, i když je to trošku něco jiného. Pořád je s mužstvem, s těma klukama a fotbalem žije.“
