Patří mezi nejuznávanější sportovní komentátory a některé jeho hlášky nevídaně zlidověly. Už se ale až tak neví o tom, že je Jaromír Bosák sám nadšeným fotbalistou a i v 52 letech si hledá další klub. Jen má podmínku, aby byl nedaleko jeho bydliště Šestajovic. „Ale kdo vás bude chtít, když je vám 52 let a vaše rychlost se limitně blíží trochu trénovanějšímu hlemýždi?“ ptá se.
„S fotbalem jsem začínal ve Františkových Lázních, odkud pocházím. Jako žáček na škváře, krásné hřiště s trávou se tam udělalo potom. Přivedl jsem sám sebe. Jako malej jsem kopal do všeho, co leželo na cestě. Rostli jsme tak trochu jako dříví v lese. Pár koleček, vystřelit na bránu a dejte si to na dvě. Trenéra nám dělal zrovna ten tatínek, který šel kolem do kantýny pro pivo.
Do nějakých 14 let jsem byl v roli gólmana, ale pak jsem si přerazil ruku. Ukazoval jsem bratrancům, že se ta rokle na kole přejet dá. Ale nedala. (směje se) Tak jsem se postavil na stopera a na něm vydržel dalších 40 let.
Vždycky jsem dával góly z penalt. Kopal jsem je jako brankář i jako stoper. Jinak jsem střílel branky hlavně po standardkách. Vždycky jsem byl obráncem, který moc neútočí. Tým na mě spoléhal, že to vzadu odjezdím a odbojuju. Že bych si vzal balon a udělal tři kličky, to opravdu ne. Zápasy jsem musel odskluzovat. A zatímco střelci byli oslavováni, já chodil domů zbitý a krvavý.
Kdybych zůstal ve Františkových Lázních, tak tam hraju asi dodnes. Ale šel jsem studovat do Prahy, kde jsme měli tělocvičné hodiny na Unionu Žižkov. Tak jsem tam začal hrát i fotbal a vytrval tam asi 15 let. Když už mě tam měli plné zuby, přesunul jsem se do Vyšehradu. Tam jsem dělal hrajícího trenéra béčka, což byla moc zajímavá zkušenost. Posledních deset let kariéry jsem pak strávil ve Strašnicích. A i když nerad měním dres, teď budu muset. Se Strašnicemi jsem se totiž krásně rozloučil a teď řeším, kde dokončím kariéru. Ale kdo vás bude chtít, když je vám 52 let a vaše rychlost se limitně blíží trochu trénovanějšímu hlemýždi? Z časových důvodů bych potřeboval najít něco kolem Šestajovic, kde bydlím.
Jestli jsem chtěl hrát fotbal na vrcholové úrovni? Jako kluk jsem o tom samozřejmě přemýšlel. Ale talentu nebylo tolik, navíc dostat se tenkrát někam z Františkových Lázní bylo celkem složité. Dvěma mladším klukům se to ale povedlo. A to Martinu Müllerovi, který se pak dostal až do Slavie, a vůbec nejslavnějšímu hráči tam od nás – Pavlu Nedvědovi, jenž vyrostl v nedaleké Skalné. Hráli jsme na stejných škvárových hřištích, ale je mladší než já, takže jsme se při zápasech nepotkávali. Nicméně vždycky jsem mu hodně fandil. Už proto, že si vzal holku od nás z Frantulí. Takže je to rodák se vším všudy. A dotáhl to celkem daleko. (úsměv)
Moje cesta na komentátorské stanoviště byla poměrně jednoduchá. Vím, že to vyzní divně, ale už od pěti let jsem věděl, že to budu dělat. Byl jsem fanatikem na sport, v televizi jsem sledoval každý přenos. Když to navíc děláte i aktivně, tak k tomu máte fakt blízko. Ale opravdu jsme nebyli stranická rodina a všichni mi říkali, že jako takový nemám šanci se na novinařinu dostat. Tak jsem to zkusil vzít oklikou přes filozofickou školu. Ale tam jsem nevydržel dlouho, protože jsem fakt nechtěl studovat komunistickou literaturu. Pak už jsem se na žurnalistickou fakultu dostal. A tím to bylo dané.
V roce 1992 jsem obdržel nabídku z České televize. Ta měla tenkrát nouzi o lidi, protože kdo měl výraznou zkušenost s KSČ, musel uvolnit v televizi místo. Najednou tam neměl kdo pracovat. Jenže se kvapem blížila olympiáda v Barceloně. Proto jsem do toho skočil rovnýma nohama a nemusel procházet žádným konkurzem. Dneska už to mají noví kluci mnohem složitější.
Pokud mám zmínit reprezentační gól, který mě nejvíc zasáhl, byla to taková šmudlinka. Ale šlo o gól na 3:2 v utkání s Nizozemskem na EURU 2004. Ten zápas měl všechno, co by takový souboj měl mít. Mohlo to skončit 0:6, ale nakonec jsme vyhráli. A otočit zápas s takovým soupeřem, kterým Holandsko tehdy bylo, to byl prostě neuvěřitelný příběh. Fantastické výkony našich hráčů i skvělé taktické manévry trenéra Karla Brücknera. Ten zápas mám zapsán jako vůbec nejlepší, který jsem kdy komentoval. Jak tam v závěru Karel Poborský vytancoval frajery a pak předložil míč Šmícovi před prázdnou bránu… To bylo pro mě zkrátka nejvíc.“
