Z dříče v ostravském Banku se vypracoval v českého kapitána na mistrovství světa 2006. Tomáš Galásek patřil mezi pilíře národního týmu ve slavné éře trenéra Brücknera, defenzivního záložníka si cenili na bundesligových štacích v Norimberku a Mönchengladbachu, on ale nedá dopustit na šestiletku v Ajaxu Amsterdam. „To byl můj sen,“ říká současný reprezentační asistent.
„S fotbalem jsem začínal velice brzo, pamatuji si, že byly nějaké výběry do Baníku Ostrava na základní škole v Porubě, kam jsem chodil. Já postoupil do dalšího finálového kola, které bylo v tělocvičně na Bazalech, a od nějakých 8 let jsem začal chodit na sportovní školu. Tím se začala rozvíjet celá moje fotbalová kariéra.
Většinou jsem hrál v záloze a jednu dobu jsem v Baníku odehrál na pozici libera, kde se mi taky dařilo. V dnešním moderním fotbale rozdíl mezi pozicí libera a defenzivního štítu není tak velký, takže ten skok nebyl nikterak složitý. I když jsem nebyl v záři reflektorů jako útoční hráči, nikdy mě to nemrzelo a našli se lidi, kteří mojí práci dokázali ocenit a vážili si jí.
Velký dík patří všem týmům, kterými jsem prošel. Fotbalově mě vychoval Baník Ostrava, poprvé jsem za něj hrál proti Dukle, dostal jsem šanci pod trenérem Gürtlerem. První utkání evropských pohárů jsem odehrál na Galatasarayi, kde bylo 50 tisíc diváků. Házeli po nás před zápasem kameny, celé utkání byla výborná atmosféra. Já dokonce měl jednu šanci, kdy jsem utíkal přes celé hřiště, ale těsně před brankářem Rüstüm mi míč odskočil a nedal jsem. Možná nás to stálo postup. Z Baníku si vzpomenu na dva góly, které jsem dal Spartě při výhře 4:1, ale na úplně první gól bohužel ne.
Poté jsem ve 23 letech odešel trnitou cestou do zahraničí a přestoupil do Willemu II Tilburg. Věřil jsem nějakému agentovi, který v důležité finální části neudělal vše tak, jak měl. Naštěstí jsem si to angažmá poté vybojoval sám a určitě toho nelituji.
Následně jsem i s trenérem, kterého jsem v předchozích třech letech přesvědčil, že mám na to, abych hrál ve větším klubu, odešel do Ajaxu Amsterdam. Hrát za Ajax byl vždy můj sen, působil jsem v něm šest let. Mám velice dobrý vztah se všemi kluby, kde jsem hrál. Kdybych si ale opravdu měl vybrat, jako nejhezčí roky kariéry bych uvedl ty v Ajaxu.
Angažmá v Norimberku bylo specifické tím, že už jsem končil kariéru a strávil tam jen dva roky. První rok jsme vyhráli pohár, když se nám podařilo ve finále porazit Stuttgart. Poté přišla jedna z největších oslav mé kariéry. Druhý rok jsme bohužel sestoupili, ale když se o tom dnes s kýmkoli bavím, nikdo si na to nevzpomene. Všichni vidí jen to vítězství v poháru.
Já si v zahraničí nepřipouštěl, že se ještě vrátím domů, ale určité okolnosti mě k tomu donutily. Hrál jsem v Baníku ještě asi půl roku s Václavem Svěrkošem a dalšími. Byla to dobrá zkušenost, byl jsem spokojený, ale pak se ozval můj bývalý trenér z Norimberku, který trénoval Mönchengladbach, že potřebuje někoho zkušeného. Já nabídku přijal a opět šel do Německa, kde zůstala moje rodina. Dalo by se říci, že jsem znovu utíkal z České republiky. Ve stejnou dobu odešel i Václav Svěrkoš, takže poté pro Baník nastaly těžké chvíle.
Na první start za reprezentaci vzpomínám velice špatně. Dušan Uhrin starší mě povolal ihned po narození mé dcery. Já na utkání dlouho cestoval a nakonec jsem s Finskem odehrál čtyři minuty. Dodnes mi to manželka s dcerou neodpustily.
Reprezentoval jsem pod několika trenéry, ale především chci poděkovat Karlu Brücknerovi, že si na mě vzpomněl a do tehdejšího velkého a úspěšného mužstva mě zařadil. EURO 2004 byl zážitek, hezký ofenzivní fotbal. Byli jsme parta, která hrála a byla úspěšná.
Samozřejmě jsem sledoval, jak moji kamarádi vyhrávali Ligu mistrů a další velké soutěže. Nikdy jsem Pavlu Nedvědovi nezáviděl, že vyhrál Zlatý míč, a jsem velice rád, že jsem s ním v mužstvu mohl hrát. Velice si to zasloužil a my, jako tým, jsme mu k tomu přispěli. Celkově tedy můžu říci, že jsem velmi hrdý, čeho jsem ve fotbale dosáhl a co jsem dokázal.“
