V roce 1999 pracoval v Blšanech, malé vesničce, kde se tenkrát hrál prvoligový fotbal. Na zápas plzeňského dorostu jel Jan Říčka původně sledovat úplně jiného hráče. Jenže když spatřil šestnáctiletého Petra Čecha v bráně, hned věděl, že toho kluka nemůže nechat ladem. „Už tehdy radil spoluhráčům a perfektně dirigoval hru,“ říká v rozhovoru pro iSport.cz současný skaut Manchesteru City.
Čím vás jako dorostenec na jaře 1999 upoutal?
„V dorostenecké lize za Plzeň chytával Martin Ticháček (dnešní trenér plzeňských brankářů). Ten byl tehdy i v reprezentaci do osmnácti let, výborný gólman. Překvapilo mě, že nechytá on, ale ještě mladší brankář. Petra Čecha jsem ještě vůbec neznal. Ale sám pro sebe jsem si řekl, že musí být dobrej, když dostal přednost. Už tehdy se mi líbila jeho schopnost dirigovat hráče. U mládeže jsem působil, vím, že mladší hráči se na starší spoluhráče bojí víc mluvit, mají respekt. Ale Petr netrpěl respektem ani přílišnou suverenitou. Pokyny, které vydával, byly smysluplné z hlediska organizace hry. Nejvíc mě upoutalo, že si nejen řídil defenzivu, ale spoluhráčům také radil, co mají dělat směrem do ofenzivy. To pro mě bylo velké překvapení, brankáři to tehdy nedělávali a mladí už vůbec ne.“
Už tehdy vynikala jeho herní inteligence a vyzrálost?
„Určitě.“
Bylo těžké ho přesvědčit, aby šel z Plzně do Blšan, kde si poprvé zachytal ligu?
„V Blšanech jsem po tom utkání, co jsem ho viděl, hned řekl, že se mi líbí. Byl u toho trenér Miroslav Beránek, trenér gólmanů Jiří Sedláček, také dříve výborný brankář. Seděli jsme v kabině, oni se mě ptali. Pan Sedláček na mě používal různé odborné brankářské dotazy. Na Petra toho tolik nešlo, ale všechnu práci, co měl, udělal precizně. Dva, tři týdny potom se hrála kvalifikace mistrovství Evropy proti Německu. Tam jsme se byli na Petra podívat všichni, myslím, že u toho byl i pan Chvalovský (tehdejší šéf blšanského fotbalu). Zápas s Německem jsme prohráli, ale Petr chytal velmi dobře a zneškodnil několik velkých šancí. Pak jsme se v Blšanech rozhodli, že zkontaktujeme rodiče a pokusíme se ho získat. To se podařilo, ale detaily už šly mimo mě.“
Překvapilo vás, že se rychle prosadil mezi dospělé?
„V těch letech chodil v Plzni na gympl, chytal v mládežnické reprezentaci. Nikdo nečekal, že půjde do brány takhle rychle. V té době mu pomohly i okolnosti, byla tam nějaká zranění. Nejdůležitější roli sehrál trenér Beránek, který měl odvahu ho dát do brány a podržel ho. Jeho rodičům řekl, že to zvládne, že zvládne i zápas na Spartě. Pro každého takový skok není jednoduchý. Tehdy to ale všechno zapadlo do sebe. Přitom u brankářů to nikdy není jednoduché. Vezměte si, jak těžkou cestu měl do prvoligové brány Tomáš Vaclík, a to je extra brankář. Dneska je to hvězda španělské ligy a přitom se v Česku velmi těžko dostával do dospělé ligy. Tady se mladým brankářům moc šance nedává, je to trošku zakleté.“
Čechova kariéra dál raketově stoupala. Čím to, že zrovna on prorazil v nejlepších klubech?
„On se vždycky uměl výborně pohybovat v konkurenčním prostředí. Ve Spartě, nevím, jak v Rennes, ale i v Chelsea. Tam nastupoval do brány místo Carla Cudiciniho, který byl před jeho příchodem dokonce vyhlášený nejlepším gólmanem Premir League. Práce v konkurenci mu nedělala problém. Co se týká přístupu, profesionality a nasazení v tréninku, to je extratřída. Pokud má hráč talent, chytrou hlavu a je to tréninkový workolholik, v podstatě je to nejlepší, co trenéra může potkat.“
Co je jeho klíčovou vlastností, díky které na vrcholové úrovni vydržel dvacet let?
„Vždycky se mi líbily ambice, které měl. Nemluvil o tom moc nahlas, ale když jsem se ho zeptal, čeho by chtěl dosáhnout, řekl, že by chtěl chytat za top klub v top lize. Takhle už to měl na první ligové štaci v Blšanech, to dokládá i jedna historka.“
Povídejte.
„Hráli jsme o záchranu, on asi třikrát za sebou udržel čisté konto. Pak jsme hráli důležitý zápas v Budějovicích, kde jsme vedli 1:0 a za ně pak vyrovnával zkušený útočník Karel Vácha. My jsme tam potřebovali především neprohrát, abychom se nedostali do problémů. Po zápase byli všichni celkem spokojení, remíza pro nás byla velmi důležitá. Když jsme hráčům děkovali za výkon, Petr první, co řekl, že kdyby šel rychleji z brány, střelu mohl chytit. Mohli jsme získat tři body a byli jistě zachránění. Tím chci říct, že na sebe byl vždycky náročný. Přitom ten gól vůbec nebyla jeho chyba. Nehledal výmluvy, naopak vždycky přemýšlel nad možností, jak to udělat v brance jinak, aby gólu zabránil.“
Nastal pro něj ideální čas, kdy skončit a přepnout do jiné role?
„Když Arsenal začínal tuhle sezonu, měl dva těžké zápasy proti City a na Chelsea. Oba zápasy s ním v brance prohrál. Pak ale přišla série, kdy on měl velký podíl na tom, že udělali šňůru vítězných zápasů, byl i vyhlášený nejlepším brankářem Premier League za říjen. Potom se zranil a už ho do brány nevrátili. Nemůže se do ní dostat ani ve chvíli, kdy Arsenal zápas od zápasu body ztrácí. To mě malinko mrzí, myslím, že tohle ten jeho konec mohlo uspíšit. Jsou brankáři, kteří ještě ve 40 chytali výborně, pokud by mu sloužilo zdraví, pár let by určitě na vysoké úrovni chytat mohl. Ale když to vezmu obráceně, kdo ví, jaké on má před sebou výzvy. To vám spíš řekne on sám a dřív nebo později se to ukáže.“
Kde po kariéře vidíte jeho místo vy?
„Hlavně bych mu přál, aby byl v další činnosti stejně úspěšný. Věřím, že zůstane u fotbalu a přál bych si, aby navázal na Pavla Nedvěda, Tomáše Rosického, Zdeňka Grygeru, Marka Jankulovského a další hráče z téhle veleúspěšné generace. Ti toho ve fotbale hodně dokázali a mají velké předpoklady to zúročit i v manažerských pozicích.“
