Ještě když byl Josef Šural malý chlapec, jezdil se na něj dívat na brněnské plácky. Skaut agentury Nehoda Sport Jan Klimeš znal odchovance Zbrojovky od jeho dvanácti let. „Proto to beru, jako bych přišel o syna,“ říká bývalý ligový obránce.
Kdy vás tahle zpráva zastihla?
„Brzy v pondělí ráno, tu zprávu rozesílal náš kolega z agentury, nemohl jsem se z toho sebrat, uvěřit tomu. Odpoledne jsme měli jet se Zdeňkem Nehodou na pohřeb našeho kamaráda a dlouholetého funkcionáře Zlína Jardy Fuksy... Je toho na mě nějak moc.“
Jak úmrtí Josefa Šurala prožíváte?
„Beru to tak, jako bych přišel o vlastního syna. Vždyť jsem toho kluka znal od jeho dvanácti let, kdy jsem se na něj jezdil dívat po Brně a okolí. Žáci Zbrojovky tenkrát neměli domácí hřiště, tak hráli všude možně. Pepča tam mezi nimi vyčníval už tehdy, bylo jasné, že má velký talent.“
V čem nejvíc?
„Rozhodoval zápasy, dával góly, byl to tahoun týmu, rozdílový hráč. V té partě Lukáše Marečka, myslím, že tam s nimi byl třeba i Ondra Mazuch, byl velmi výrazný. Něco jako potom v chlapech ve Slovanu Liberec, kde se mu to vyloženě povedlo.“
Jak to šlo s mladým Josefem?
„Pamatuji si, když kluci přecházeli ve Zbrojovce do dorostu, už začali chodit na ty kafíčka a podobně. A my Pepčovi pořád říkali, ať nikde nerajzuje, ať po nocích hezky spí. Trenéři v klubu v něm viděli velký talent, tak na něj dávali pozor. Byl opravdu dominantní postavou toho ročníku.“
Rozumný kluk?
„Byl to bezvadný kluk, tak na něj vždycky budu vzpomínat. Znám celou jeho rodinu, maminku, ježiš, ta z toho bude šílená... Když jsem se to dozvěděl, chtěl jsem jí hned volat, ale ještě jsem to neudělal, vůbec na to nemám odvahu. Táta je muzikant. Pepča má ještě dva bráchy, Kuba taky hraje, ten druhý to zkoušel, ale nezůstal u toho.“
Vy jste se ale později, když Josef kopal ve Spartě, rozešli. Proč?
„Dělali jsme ještě jeho přestup ze Slovanu Liberec do Sparty. Tehdy ve Spartě s námi už pak neprodloužil smlouvu, mluvil s ním Zdeněk Nehoda, já ještě Zdeňkovi říkal, že kluka taky zkusím přemluvit. My chtěli, aby ještě zůstal ve Spartě do léta, že se pak všechno vyřeší. Ale on chtěl ven. „Pepčo, kam tolik pospícháš?“ ptal jsem se ho pořád. Asi to měl napsané v osudu, strašné neštěstí...“
On na jednu stranu odchod ven preferoval, na druhou stranu ho zvažoval i kvůli druhému dítěti, které bylo na cestě...
„Ano, to je pravda, hodně na to, že se rodina rozroste, myslel. Ale asi tak nějak pořád někam pospíchal.“
