Stál nad rakví kamaráda Josefa Šurala, se kterým se měli ten den potkat. I s rodinami. „Bylo to strašně silné. Slzy musely jít ven,“ popisuje Ondřej Čelůstka v rozhovoru pro Sport. Obránce tureckého Antalyasporu se zúčastnil kondolence v tréninkovém centru Alanyasporu, kam přiletěl s prezidentem svého klubu helikoptérou. Ze smrti reprezentačního parťáka je otřesený.
Hlavou se mu honí vzpomínky na každé slovo, které si v poslední době s Josefem Šuralem řekli. „Po vzájemném zápase jsem se mu omlouval, že pro něj nemám na výměnu dres. Už jsem ho slíbil někomu jinému. Domluvili jsme se, že mu ho dám příště,“ vykládá smutným hlasem. Na to už nedojde a Ondřej Čelůstka se s tím těžko vyrovnává.
Vy jste se měli ten den potkat…
„Pepa mi minulý týden volal. Bavili jsme se, že až budeme mít volno, můžeme se vidět. Mělo k tomu dojít ten den.“
Jak jste se dozvěděl o Šuralově tragédii?
„Po zápase jsme byli s rodinou v hotelu Regnum. Spal jsem, manželka Hanča vstávala s malým dřív. Přečetla si to na internetu. Rozbrečel jsem se jako malý kluk. Domluvili jsme se s klubovým prezidentem, že tam zaletíme helikoptérou. Bylo potřeba rychle reagovat. Autem je to do Alanye hodinu a půl až dvě. My jsme tam byli na otočku za dvacet minut.“
Co se dělo v tréninkovém centru Alanye?
„Bylo tam hodně lidí. Fanoušci, trenéři, hráči. Na hřišti byl velký plakát s Pepovou podobiznou a nápisem „Nikdy nezapomeneme“. V turečtině i v angličtině. Brečelo se nahlas. Byly tam věnce, kytky, svíčky. Klobouk dolů, jak se k tomu klub postavil. Sjeli se i politici. Ministr zahraničí (Mevlüt Cavosoglu) pak zařídil Pepově manželce Denise a dvěma dcerám přímý let do Prahy. Denisa rychle balila, chtěla co nejdřív letět s holkama domů.“
Chápete, co se v tom mikrobuse stalo?
„Je to hrozné. Pepa se jako jediný dostal dírou ven z auta. Seděl na místě u posuvných dveří, které se otevřely. Co vím, byl polámaný úplně celý. Nohy, ruce, hrudník, hlava… Ostatní zůstali v suchu uvnitř. Spoluhráči, co s ním cestovali, byli i na té kondolenci. Úplně hotoví, psychicky zlomení. Vůbec nemluvili. Jinak vypadali fit, že by klidně mohli hrát. Jen jeden (Isaac Sackey) měl zabandážovanou ruku.“
Tohle odpovídá tomu, že váš kamarád nebyl připoutaný.
„To nevím. V těchto minibusech se obvykle nepoutáme. Udivuje mě, když čtu titulky, proč neletěl zpátky letadlem a podobně. V Turecku je úplně normální, že si po utkání venku pronajmou hráči minibus. Pokud máte volno, hrajete v Burse a chcete se podívat třeba do Istanbulu, objednáte si auto a jedete. Není to ani věc kvality silnic. Tady jsou ve většině případů lepší než v Česku.“
Takže vyloženě selhání řidiče, že?
„Je to tak. Hlavní roli hrál lidský faktor. Nechápu, že tam byli dva šoféři a oba spali. Tomu nerozumím. Vždyť měli zodpovědnost, vezli miliony. I když je to z Kayseri dálka a už byli skoro v cíli, musíte jet zodpovědně až do konce. Od toho tam byli dva, aby to zvládli. Vím, jak je to náročné, když jedeme na dovolenou autem do Chorvatska.“
Snažil jste se rodině nějak pomoct?
„Nakontaktoval jsem se přes klub na překladatelku Petru, která se o Denisu v Turecku starala. Vzkázal jsem jí přes ni, že kdyby něco potřebovala, jsem k dispozici. Odvézt ji na letiště by bylo pro mě to nejmenší. Ale klub všechno zařídil. Celé Turecko to prožívá. Náš trenér se mě ptal, jestli nebudu chtít volno. Ještě teď se mi derou slzy do očí.“
