V žebříčku 100 nejdůležitějších gólů v české a československé fotbalové historii se umístily trefy Vladimíra Šmicra hned čtyřikrát, tři z nich v nejlepší dvacítce. Okolnosti památných momentů rozebral pro Sport Magazín Plus se svojí manželkou Pavlínou. Nejvíc se věnují hektickým dnům během EURO 1996, kdy před finále proti Německu pobláznila celou zemi jejich svatba.
VLADIMÍR ŠMICER: „Druhé místo v téhle anketě je super! Že vyhrál Tonda Panenka, je jasný. Rozhodl o zlatu pro naši republiku. Ale i já s Milanem Barošem máme primát. Vyhráli jsme jako první Češi Ligu mistrů. Byla to pro nás motivace navíc. Chtěli jsme, aby už konečně i Čech mohl říct, že vyhrál Champions League. A vidíte, nakonec jsem k tomu přispěl dvěma góly. Když mi Didi Hamann přihrával na ten první, přesně jsem dopředu věděl, že si míč zpracuju a vystřelím. Jakmile jsem to trefil, cítil jsem, že mám šanci. Balon letěl a tušil jsem, že brankář na něj nedosáhne. Když dal Stevie Gerrard na 1:3, řekl jsem si: Dobrý, aspoň to nebude debakl. Ale když jsem snížil na 2:3, začal jsem věřit, že to můžeme otočit. Emoce byly obrovské.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Já měla zákaz přijet na finále. Když Liverpool postupoval Ligou mistrů, nebyla jsem na žádném zápase. A Vláďa mi tenkrát řekl: Můžeš do Istanbulu přijet, ale nebyla jsi na jediném zápase a nám to přineslo štěstí. Myslím, že jsme tomu začali oba věřit. A tak jsem strávila celé finále s partou kamarádů v místní hospůdce.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Stejně jsem věděl, že asi nepůjdu do finále od začátku.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Říkal jsi mi: ‚Stejně nebudu hrát. Tak ti to ani nemusí být líto.‘ I tak jsem se na zápas strašně těšila. Ale pak jsem si finále, góly a tu radost vůbec neužila, protože mě chytla silná migréna. Všichni oslavovali až do rána, já jsem musela jít domů spát.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Myslel jsem, že jsi to ani nedokoukala a šla jsi domů dřív.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Ne, vydržela jsem až do konce. To bych si nenechala utéct, i kdyby cokoli. Ale nebylo mi dobře už o půli za stavu 0:3.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Tak to jsi nebyla sama, komu nebylo dobře.“ (směje se)
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Ale stejně jako ty jsem potom začala věřit v obrat. Nejvíc jsem byla nervózní, když šel Vláďa na penaltu. Je to velká odpovědnost. Myslím, že se musel bát stejně jako já.“
VLADIMÍR ŠMICER: „To víš, že jo. To je jasný.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Kdyby ji nedal, mohli by lidi říkat: To je ten, co nedal penaltu ve finále Ligy mistrů!“
VLADIMÍR ŠMICER: „A nejenom v Liverpoolu. To by říkali i lidi tady. To je pak cejch na celý život. Lidi si pamatují Zidaneho hlavičku z finále MS 2006 nebo Baggiovu přestřelenou penaltu z MS 1994. Kdybych penaltu nedal, a pohár jsme nezískali, všichni by mě přiřadili k nim. Takže to byly nervy. Já jsem sice hned kývl, že na penaltu půjdu, ale to jsem byl ještě plný sebevědomí. Když mi trenér řekl, že fakt jdu, a jako čtvrtý, sebevědomí bylo během vteřiny pryč. Úplně mi ztěžkly nohy. Ale pak si stejně řeknete: Někdo to jít kopat musí. Když jsem ji proměnil, to byla taková úleva!“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Pro mě taky. Daleko větší, než když jsi dal gól ze hry. Oslavy v hospůdce byly velké, ale beze mě. Já jsem musela mazat domů pod peřinu. S odstupem času mě mrzí, že jsem v Istanbulu nebyla, protože atmosféra na stadionu musela být jiná než v hospodě. Ale když přineslo štěstí, že jsem seděla doma, tak je to dobrý. A když dával gól Rusku na mistrovství Evropy 1996, seděla jsem taky doma. Gól to byl skvělý, jenže já jsem si ho moc neužila. Byla jsem v přípravě na svatbu. A to byla tehdy divočina. Asi sedmkrát se přehazoval termín svatby.“
VLADIMÍR ŠMICER: „To bylo hrozný! Původně jsme měli mít svatbu asi tři dny po zápase s Ruskem.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Vláďa mě uklidňoval: Neboj se, uděláme tenhle termín, my nepostoupíme dál. Tak jsem se nebála.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Říkal jsem Pavče: Máme ve skupině Itálii, Německo, Rusko, to bude úplně v klidu. Budu už zpátky.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Tak se zařídilo pevné datum na Libeňském zámečku. No, a nějak to nevyšlo.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Když jsem dal gól Rusku a postoupili jsme ze skupiny, kluci mi v kabině říkali: ‚To je jasný, ty se nechceš ženit! Pavča do telefonu naříkala: ‚To je ztracený, já se nevdám.‘ V Anglii za mnou přišel Luděk Macela, který byl tenkrát ve vedení fotbalového svazu, a povídá: Když se postoupilo, žádnej Libeňskej zámeček, teď to musíme dostat až na Staromák. Tam musíte mít svatbu! A já to zařídím!“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Takže převzal organizaci. Určil, kdy to bude a kde to bude. Vláďa mi to volal a do telefonu hlásil: Hele, Luděk říkal, že takhle by to nešlo. Že když se postoupilo, poženeme to výš a bude svatba na Staromáku.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Ať si to prý lidi užijou.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Já na to, že když to Luděk zařídí, je mi to jedno. Byl to strašnej blázinec.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Seděl jsem s Luďkem a nadhodil jsem: Tak na kdy to dáme? Podívali jsme se na to, kdy je finále. Bylo o víkendu a já jsem přidal, že další víkend už musím jet do Francie, takže ten už nedáme. On na to: ‚Tak to uděláme v pátek. Finále je kdyžtak až v neděli. A to bysme v něm nejdřív museli hrát.‘ Takže jsme to šoupli na dva dny po semifinále a dva dny před finále. Když jsme ve čtvrtfinále přešli přes Portugalsko, kroutil jsem na Luďka očima a povídám mu: ‚Luďku, my to finále dáme. A co pak?‘ On: „V klidu, když tak to nějak zařídíme.‘ Soustřeď se na semifinále, na nic jiného nemysli.‘ Trenér Dušan Uhrin o novém termínu nic nevěděl.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „On nevěděl ani o tom starém.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Tak jsem za ním v pondělí šel a říkám mu: Trenére, četl jste určitě v novinách, že jsem musel zrušit původní termín svatby, ale teď mám nový - v pátek. On suše odpověděl: ‚No, a co?‘ Já na něj: Pustil byste mě, kdybysme postoupili přes Francii do finále? Že bych ve čtvrtek odletěl do Prahy a vrátil bych se v pátek? On: ‚Šmíco, jestli postoupíme přes Francii, dělej si, co chceš.‘ Po pár letech jsme o tom mluvili a on mi řekl: ‚Teď už bych to neudělal!‘ Ale tehdy to ničemu neuškodilo.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Každá holka ví, že když se organizuje svatba, jsou to nervy. A teď tohle. Byla jsem nervózní, vzteklá, myslím, že jsem i brečela. Říkala jsem si: Kdy si mě vezme? Neměli jsme vážně čas, hned po mistrovství jsme odjížděli do Francie.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli svatba bude, nebo nebude. Byla. Den před ní mi jedna makléřská firma, která asi dva roky po EURO zkrachovala, zaplatila letadlo do Prahy. Kluci si pak dělali srandu, že jsem ji potopil. Letěl jsem ještě s Míšou Horňákem, protože jeho paní rodila. Taky nepočítali s tím, že půjdeme takhle daleko. Ve čtvrtek večer jsme přiletěli do Prahy. Vyspal jsem se, v poledne byl na Staroměstské radnici obřad a pak jsme měli na Letenském zámečku svatební hostinu. Ale já jsem na ní byl jen od dvanácti do tří odpoledne. Stihnul jsem oběd, jeden tanec a letěl jsem zpátky.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „A pak se to rozjelo a začal mejdan. (usmívá se) Byla jsem vdaná a všechno ze mě spadlo.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Klukům jsem přivezl do Anglie na večeři svatební koláčky. A svatební noc jsem měl s Patrikem Bergerem na pokoji. (směje se) A teď už je venku, proč jsme s Patrikem takoví kamarádi.“ (směje se)
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Proto jsme možná spolu tak dlouho. Patrik to zařídil skvěle. (smějí se oba) Ale vážně. Obřad jsem si vůbec neužila. Když se s odstupem času dívám na fotky, vidím, že to bylo skvělé. Jenže v tu chvíli to nebylo skvělé. Bylo tam totiž strašně lidí.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Na Staromáku byl dav a my jsme neměli žádnou ochranku, nic. Mysleli jsme, že bude klid, ale protože se to lidi dozvěděli, nebylo tam k hnutí.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Pro mě bylo důležité držet Vláďu za ruku a dojít na radnici. Když zavřeli dveře, nevěděla jsem, jestli dovnitř vůbec pustili rodiče. Stres.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Všichni se na nás tlačili. Oddávala nás Kamila Moučková a taky byla z těch davů lidí a hluku nešťastná.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Nedalo se to užít. Ale když se koukám na fotky, bylo to něco neuvěřitelného. Zatím mám dobré skóre, u žádného z Vláďových důležitých gólů jsem nebyla. Nejdřív migréna, pak svatba. Co je tam dál?“
VLADIMÍR ŠMICER: „Gól na EURO 2004 Nizozemsku.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Já jsem byla zase doma.“
VLADIMÍR ŠMICER: „Měl jsem tam mámu, ty jsi měla přijet až na finále. Zápas s Nizozemskem měl úplně všechno. Lepší jsem s naším nároďákem nehrál. Bylo vidět, jak jsme se fotbalem bavili. Užívali jsme si tréninky pod trenérem Brücknerem i utkání. Měli jsme stejné myšlení. Přesně jsem věděl, jak a kam to dá Méďa, kam Poborák, kam Jankulovski a všichni další. Hráli jsme spolu naslepo. V klubu neměli kluci stejné myšlení, proto jsme se všichni těšili do reprezentace. Můj gól byl toho důkazem. Věděl jsem, že mi to Poborák dá před prázdnou bránu, byl to náš dvorní nahrávač.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „A poslední gól?“
VLADIMÍR ŠMICER: „V Norsku. To jsi byla v Bordeaux. Hrálo se na konci podzimu, hřiště v Oslu bylo v dezolátním stavu. Žádný trávník, jen samý písek. Jeli jsme tam pro výsledek, který by nám dal šanci Nory vyřadit. Když jsme viděli terén, věděli jsme, že to bude jen boj. Ale zvládli jsme to výborně. A rozhodli to tři veteráni, služebně nejstarší hráči týmu. Méďa nahrál do strany Poborákovi, ten míč zatáhl po lajně, odcentroval na přední tyč a já jsem dal hlavou gól.“
PAVLÍNA ŠMICEROVÁ: „Podívejte se, jaké mu to přineslo štěstí, když jsem zůstala doma. Jestli to štístko, Vláďo, nejsem já.“
