V srpnu 2014 se stal Miroslav Koubek trenérem Plzně, o několik málo týdnů později se dozvěděl, že Marián Čišovský trpí nevyléčitelnou chorobou, amyotrofickou laterální sklerózou. V neděli slovenský fotbalista po šestiletém boji zemřel. „Chtěl bych vyjádřit co nehlubší soustrast rodině a nejbližším. Moje smutné myšlenky směřují též do celého klubu Viktoria Plzeň a hráčské kabiny,“ říká někdejší kouč Viktorie, který byl posledním Čišovského trenérem…
Jak vás zpráva zasáhla?
„Bolestivě. Při svém angažmá ve Viktorii jsem byl jako trenér u toho, když vše vyšlo ve známost. Přišel jsem v srpnu 2014, Marián pode mnou absolvoval několik tréninkových jednotek, možná čtrnáct dní. Poslal jsem ho hrát i za juniorku, protože se vracel do procesu po dlouhé pauze zaviněné zraněním. Docela ten zápas zvládl. Pár dní poté za mnou přišel pan Šádek (generální manažer), že Mariánovi byla diagnostikována nemoc ALS a že je to vážné.“
Čišovského jste však i nadále pravidelně potkával, že?
„Ano, chodil do kabiny, i za námi trenéry. Pokaždé jsme si hezky popovídali. Svůj osud nesl velmi statečně. Mám ohromné uznání, jakým způsobem se s nemocí vyrovnával a jak bojoval.“
Vybavujete si, jak šokující zpráva ovlivnila život klubu i celé kabiny, v níž měl Čišovský velmi důležité postavení?
„Hodně… (odmlčí se) Když smutnou novinu přišel pan Šádek oznámit do kabiny, viděl jsem slzy mnoha hráčů. V kabině teklo opravdu hodně slz.“
Každé úmrtí je hrozné, nicméně Čišovský byl charakterní člověk, ryzí profesionál. Je o to horší jeho odchod přijmout?
„Ano, Marián byl velmi sympatický člověk. Milý, džentlmenský typ, velmi slušný kluk s nesmírně dobrým srdcem. Bylo mi ho hrozně líto. Každý věděl, že jde o nevyléčitelnou nemoc, věděl to i on. Byl inteligentní, chápal, že je to zlé. Snažili jsme se ho podporovat. Každé slovo dobroty bylo pro něj fajn, ale on si musel bojem proti nemoci stejně projít sám. Bojoval statečně a dlouho. Je vidět, že měl obrovskou vůli žít. Jeho úmrtí je velkou ztrátou. Nejhorší je, že odešel vážně dobrý člověk. Fotbal jde v tuto chvíli úplně stranou.“
Máte uloženou v paměti osobnější vzpomínku?
„Řešili jsme prioritu rodiny, smyslu života. Silná věc pro mě byla, že Marián nechtěl žádnou útěchu. Ani o ni nestál. Bavili jsme se o přítomnosti. Šlo o debaty chlapů, o životě, o fotbale. Jako by se nic nedělo. Kolikrát přišel pokecat nejen do kabiny, ale i za trenéry. Toho jsem si vždycky vážil. Dnes je moc smutný den.“
