Nostalgie, tiché vzpomínky, květiny a barevné věnce. Fotbalové Česko si připomnělo nedožité devadesátiny Josefa Masopusta, vicemistra světa a držitele Zlatého míče pro nejlepšího hráče Evropy za rok 1962. Nejvíc živo bylo u sochy geniálního záložníka před stadionem Dukly, kde Masopust hrál šestnáct let. Hold mu přišly vzdát nejen další klubové legendy.
Josefu Jelínkovi bylo v lednu osmdesát, přesto v pohodě dokáže vystoupat prudké schody na Julisku. „Co my jsme se tady nablbli! Všechny schody jsme měli spočítané, běhali jsme je klidně desetkrát za trénink. Nejpozději od poloviny kopce jsme cedili krev, ale zase jsme pak měli dokonalou kondici,“ vzpomínal někdejší útočník Dukly a československé reprezentace.
V úterý dopoledne se na Julisku vrátil, stejně jako další fotbalové celebrity se přišel poklonit jednomu z nejlepších českých hráčů všech dob. Josef Masopust zemřel na konci června 2015, v úterý by mu bylo devadesát.
„Na Pepíka nedám dopustit. Byl pro mě jako druhý táta: za všechno, co mě naučil, smekám klobouk. Teď ho nemám, tak si aspoň na vteřinu sundám roušku,“ usmál se Jelínek.
„Do soubojů se moc nepouštěl, měl jinou přednost: vnášel do hry rozum. Na nic si nehrál, nefrajeřil a vždycky ho zdobila skromnost. Byl to pravý fotbalový gentleman, kterého uznávali i v Brazílii,“ vyprávěl Jelínek pohnutým hlasem. Hlavou mu proběhlo spoustu kouzelných momentů: jak ho Masopust učil být lepším fotbalistou, jak s Duklou pětkrát vyhráli ligu nebo jak v létě 1962 šokovali stříbrem na mistrovství světa. „Když jsme odlétali do Chile, všichni kroutili hlavou: Co tam budete dělat?“
Milan Luhový, František Štambachr, Jan Fiala… Seznam těch, kteří přišli zavzpomínat na zasněženou Julisku, byl dlouhý. Před polednem u brány stadionu zastavil mercedes Ladislava Vízka, olympijského vítěze z Moskvy 1980. „Takoví hráči se u nás rodí málokdy, proto jsem rád, že se na pana Masopusta nezapomnělo. Všichni ho bereme jako největšího Dukláka,“ vyznal se Vízek, jehož Masopust v polovině osmdesátých let trénoval v reprezentaci. „Fotbalu rozuměl jako nikdo, přesto mám pocit, že se na tu trenérskou rasovinu tak úplně nehodil. Byl to strašně hodný člověk a na nás hráče nikdy nezařval.“
Vízek navzdory mrazu a sněhovému polštáři vystoupil z auta jen v lehké vestě a úzkým pruhem zameteného chodníku cupital s květinou k Masopustově soše: „Snad se tady nenatáhnu… A díky za všechno, Pepíku!“
Na improvizované pietní místo přicházeli i fanoušci, taky oni se museli řídit sešněrovaným bontonem koronavirové doby. V roušce položit květinu, krátce zavzpomínat nebo napsat vzkaz do pamětní knihy a – odejít, hlavně žádné shlukování. Mimochodem, Masopustovo jubileum připomíná i Česká pošta speciální edicí známek, které Dukla celý měsíc používá na klubové korespondenci.
„Pan Masopust je nejen pro mě autentický český fotbalista, který za svoje umění dostal Zlatý míč a jako jeden ze dvou Čechů vstřelil gól ve finále mistrovství světa,“ poklonil se místostarosta Prahy 6 Jan Lacina (STAN), jenž coby teenager hrával v dorostu Dukly a před sedmnácti lety režíroval díl televizního pořadu Krásný ztráty, kam Masopust přišel jako host. „Jsem rád, že jsem ho mohl poznat. Byl to fenomén, na který se nedá zapomenout.“
