Limberský o Plzni, Spartě a divoké kariéře: Stydím se jen za volant

Čtyři řeky, slavný pivovar, škodovka… Nejznámější tváře Plzně určitě znáte. A co takhle Červený Hrádek? Malou čtvrť najdete za lesem kousek od výpadovky na Prahu. Na návsi stojí malebná kaplička, v místním kulturáku se v revolučním roce 1989 bizarním projevem zesměšnil komunistický pohlavár Milouš Jakeš – a taky je tu doma David Limberský, ten nás teď zajímá nejvíc.

„Konečně mám pohodu,“ usměje se. Sedí na pohovce v zastřešené terase, pomalu usrkává kávu ze skleněného kalíšku a po nedávném konci dlouhé kariéry se baví proměnou životního rytmu.

Letmý pohled na hodinky: je půl dvanácté dopoledne. Ještě před pár měsíci by se touhle dobou mořil v tréninkovém areálu plzeňské Viktorie a triko by se mu lepilo k propocenému tělu. Tohle už je minulost, slavný fotbalový bohém chodí na zápasy svého srdcového klubu už jen jako host. Ve volnu hraje tenis, věnuje se rodině a řeší byznys, který má rozjetý s manželkou Lenkou. I ona sedí u našeho rozhovoru, dokud se z vedlejší místnosti neozve probuzená patnáctiměsíční dcerka Lilien.

Když se vás někdo zeptá, jestli vám chybí velký fotbal, co odpovídáte?
„Bál jsem se, že mi bude chybět, ale nechybí mi. Trochu mi schází jen plzeňská kabina, proto jsem udělal mezikrok a šel hrát třetí ligu do Domažlic. Je tam naprosto skvělá parta a trenérem je můj nejlepší kamarád Pavel Vaigl. Kdybych mohl mávnout kouzelným proutkem a vrátit se zpátky do Plzně, neudělal bych to. Beru to jako uzavřenou kapitolu.“

ČFL v Domažlicích vám vyhovuje?
„Jsem tam megaspokojený a šťastný. Nevím, jestli vydržím rok nebo dva, ale naplňuje mě to. Myslím, že bych se třeba během měsíce dokázal dostat zpátky možná i do ligové formy, ale už o to nestojím a nechci to podstupovat. Žiju nový život a mám paradoxně míň času, než když jsem hrál fotbal. Rozhlížím se kolem sebe a sonduju, objevuju nové obzory.“

Tomáš Řepka mluvil o konci kariéry jako o polosmrti. U vás nenastala?
„Já taky dlouho říkal, že pro fotbalistu je konec kariéry polosmrt, ale teď už vím, že fotbal není všechno. Život běží dál – a když máte zdraví, máte všechno. Když jsem ještě hrál, bral jsem teorii polosmrti hodně vážně a viděl jsem se v tom, fotbal jsem miloval každou minutu. Ovšem jakmile jsem skončil, přišel pocit úlevy. Spadlo to ze mě a jsem rád, že už ráno nikam nemusím. Nemusím sednout do autobusu a jet na druhý konec republiky. A taky se už nemusím stresovat kvůli vítězství v každém zápase. Cítím klid, pohodu a je mi fajn.“

Nalajnované dny vám neschází?
„Je to nezvyk, ale myslím, že když jste přirozeně inteligentní, tušíte, co vás po kariéře čeká. Mám štěstí na skvělou manželku: společně vyřešíme spoustu věcí a jsme samostatní. Víme, jak se o sebe postarat. Každopádně život po kariéře je jiný a určitě by měla být nějaká osvěta fotbalistů třeba ohledně finanční gramotnosti. Rozhodně by si měli odkládat peníze stranou, investovat je do nemovitostí a věcí, které neztrácejí na hodnotě. Jinak můžou být nahraní.“

Nehecovali vás bývalí kumpáni z Plzně, ať s nimi jdete potrénovat? Viktoria měla s levými obránci trable.
„Poslouchá se to příjemně a těší mě, když si někdo myslí, že na ligu ještě mám. Ale sám vím nejlíp, jak jsem se cítil a co se mi v létě honilo hlavou. Skončil jsem v pravý čas.“

Jak jste k tomu rozhodnutí dospěl?
„Trvalo to nějakou dobu, zrálo to ve mně. Naplno jsem se rozhodl na červnové dovolené v Dubaji. Probral jsem si všechna pro a proti a vyšlo mi, že nejlepší bude skončit.“

Co vás zlomilo? Úbytek sil? Proměna týmu, ve kterém jste ze zlaté plzeňské generace zbyl jediný?
„Bylo toho víc, od všeho trochu. Lákal mě jen historický rekord v počtu ligových zápasů za jeden klub, chybělo mi asi devět startů. Ale všechno ostatní to přebilo. Mizela ze mě energie a taky se mi obnovovala zranění zadního stehenního svalu. Ztrácel jsem motivaci, a jak jste zmínili, tým se proměnil a začal jsem se v něm cítit osamocený.“

Váš poslední ligový zápas měl hořkou pointu, musel jste střídat kvůli zranění. Nepředstavoval jste si dojemnější konec?
„Znovu se ozval ten prokletý zaďák… Zranil jsem se v osmnácté minutě domácího zápasu s Příbramí a hned mi v hlavě problesklo, že by to mohla být moje konečná, což se pak potvrdilo. Zdravotní stav byla jedna věc a druhá byla hlava, která už nebyla schopná absolvovat další sezonu. Říkal jsem si, že už bych to asi nedal v takové kvalitě, na kterou jsem byl zvyklý.“

Hrály ve vašem rozhodnutí roli i prázdné tribuny a covidové bubliny?
„Jasně, poslední rok mi vzal radost z fotbalu. Vysávaly mě zavřené tribuny i to, že nás několikrát za sezonu vypnuli. Přestali jsme hrát a museli jsme běhat v lese, bylo to na palici. Jsem rád, že jsem rozhodnutí o konci mohl udělat za sebe a že jsem nebyl odejit. Sám jsem si určil čas odchodu, který přišel po sezoně.“

Nemrzí vás, že jste se neloučil s trofejí nad hlavou? Konec na vrcholu by byl stylový, ne?
„Třeba Horvimu (někdejšímu plzeňskému kapitánovi a dnešnímu asistentu trenéra Pavlu Horváthovi) se povedlo skončit s titulem, což jsem chtěl taky. Nevyšlo mi to, ale odešel jsem na vrcholu sil. Nikdo nikdy nepozná, jaké by to bylo, kdybych seděl na střídačce nebo na tribuně. Do konce dubna jsem všechno hrál v základu a v květnu jsem byl zraněný. Když jsem byl zdravý, pořád jsem hrál, což jsem si držel celou kariéru. Na to jsem hrdý. Těžko bych kousal, kdyby třeba v další sezoně bylo prostoru méně a tolik bych nehrál. Taky jsem už nechtěl absolvovat další přípravu a všechno, co je s profifotbalem spojené. Navíc mě podpořila i rodina.“

Vážně? Manželka teď vedle vás lehce zvedá oči v sloup.
„S mým koncem nesouhlasí jen ona. Už jsme si řekli, že se shodneme, že se na tomhle tématu neshodneme. Ona to vidí jinak, ale i tak si myslím, že mám od ní podporu. Chtěla, abych pokračoval, že prý mám na to, abych ještě rok dal. Já si to nemyslím.“
(Manželka Lenka: „Nesouhlasím s tím doteď, hrozně jsem to obrečela. Na mě je David příliš hrdý. Řekne: Nebudu končit na lavičce. Ale kdo říká, že by na té lavičce seděl? Myslím, že by tam neseděl, když vidím nynější situaci na pozici levých beků ve Viktorce. Mám pocit, že by hrál.“)
„Teď spolu chodíme do vipky, to je taky hezké.“ (usmívá se)
(Manželka Lenka: „Já tam chodila i předtím, ale to je jedno. Už k tomu nemám takový vztah, když nevidím Davida na hřišti.“)

Davide, jaký byl váš poslední rozhovor s plzeňským šéfem Adolfem Šádkem?
„Když jsem za ním šel, domlouval jsem se s manželkou, že žádné rozhodnutí ještě dělat nebudu, což se pak nepotvrdilo… Měli jsme spolu velmi přátelský rozhovor, který jsem s ním nikdy předtím nevedl. Kamarádsky jsme si řekli, jak to vidíme. Dostal jsem nabídku pokračovat za omezených finančních možností, jenže peníze už v tu chvíli nehrály roli. Dostal jsem se do pozice, kdy jsem měl strhaný závit a potřeboval jsem vypnout.“

Co na to Šádek?
„Šéfík to pochopil. Řekl mi: Limbis, kdybyste chtěl, samozřejmě můžete pokračovat. Ale že by mě vyloženě lámal na další rok, to ne. Kdyby to udělal, možná by to pro mě bylo těžší. Takhle mi to usnadnilo rozhodování. Víte, máme spolu výborný vztah. Za celou kariéru mě mockrát podržel při všech mých průserech a já mu to na hřišti vždycky vrátil. Často se psalo, že mě vyhodí, ale blízko k tomu bylo jen jednou. Po bouračce v září 2015, jindy ne. A když se blížil můj konec, domluvili jsme se, že si to rozhodnu sám. Sympatické gesto od šéfíka.“

David Limberský Sport Magazínu ukázal ve svém domě pánský koutek, kde se potkává se svými přátely

• 
• 
• 
• 
• 28 zobrazit galerii

Vy už jste vlastně končil několikrát, viďte?
„Posledních pět let.“

Tak dlouho?
„V roce 2016 jsem skončil v reprezentaci, EURO se mi moc nepovedlo. Od té doby jsem si říkal, že už to není ono. Vždycky mám na sebe nejpřísnější měřítko a chci se srovnávat s nejlepšími. A právě od toho roku šestnáct jsem si každý rok říkal, jestli mám ještě pokračovat. Fotbal nakonec pokaždé vyhrál, protože mě pořád bavil. Pět let jsem konec oddaloval a dneska za to jsem rád.“

Nepřišly vám navzdory oznámení o konci kariéry nabídky odjinud?
„Občas jsem si dělal srandu, že bych ještě někde mohl pokračovat, jenže srdce by mi to na profesionální úrovni nedovolilo. Přitom jsem měl nabídky z ligy: ozval se trenér Koubek z Hradce, ze Zlína mi volal Zdeněk Grygera, Milan Petržela mě lanařil k nim na Slovácko… Všichni poté, co jsem ohlásil konec kariéry. Kdybych to neudělal a řekl, že jsem k mání, myslím, že bych ještě rok někde v lize mohl hrát. Ale neuměl jsem si představit, že bych měl nastoupit proti Viktorce, s kterou jsem zažil zlatou jízdu. Domažlice nehrají profesionální soutěž, to už neberu jako konkurenci.“

Čistě hypoteticky, co kdyby zavolal sparťanský trenér Pavel Vrba, s kterým jste zažil zlaté časy v Plzni?
„Ani za miliardu. Do Sparty určitě ne.“

Ani kvůli Vrbovi?
„Trenéra mám jako druhého tátu a přeju mu úspěch, i když Spartě nefandím. A vážně bych tam nešel.“

Už vám trenér odpověděl na nedávnou narážku, že by si svoje legendární kotouly mohl nechat jen na Plzeň?
„Pořád jsme v kontaktu, nedávno jsme se potkali a hodinu a půl spolu kecali. Často si voláme, probíráme fotbalové i mimofotbalové věci. A kotouly? Snad už je na Letné metat nebude.“ (usmívá se)

Co vlastně říkáte na to, že Vrba nakopává Spartu a váš někdejší spoluhráč Michael Krmenčík sbírá první minuty ve Slavii? Nezdá se vám, že je všechno naruby?
„Divná doba. Jsem rád, že už u toho nemusím být.