Deník Sport ve velkém unikátním seriálu mapuje, jak vypadal český fotbal během 90. let. Doba, kdy fanoušci, kteří nebyli přímo na stadionu, měli ucho přilepené u tranzistoráku. Jak moc silný byl boss František Chvalovský, kým měl být nahrazen a proč to nevyšlo?
Silný boss Chvalovský
Svou mohutnou postavou František Chvalovský fotbalové devadesátky dokonale zosobnil ve všech ohledech. „Nebyl jsem žádný diktátor,“ říká o sobě. Pevnou rukou však vládl a do značné míry to bylo potřeba. Dotáhl to až do Výkonného výboru UEFA.
V roce 1995 potlačil i vzpouru Unie majitelů fotbalových klubů. Ta ho chtěla nahradit legendou Josefem Masopustem . Držitel Zlatého míče však tehdy kandidaturu vzdal: traduje se, že ho navštívil jablonecký šíbr Miroslav Pelta s citlivými soukromými informacemi. Pelta tehdy stál na straně Chvalovského, který ho vytáhl na pozici manažera reprezentace na EURO 1996.
„Celý problém byl vyřešen ještě v týdnu před volbami,“ reaguje na otázku ohledně Peltovy role Chvalovský. Masopust ho prý tehdy oslovil a hovořil zároveň také o vysokém svazovém funkcionáři Luďku Macelovi, jehož měl předseda po boku i ve svých firmách. „Pronesl ke mně slavnou větu: Klucí, děláte to dobře a já proti vám nepůjdu. Mám vás oba rád…“
Chvalovského pozici posilovaly úspěchy na hřišti, především stříbrné EURO 1996. Sám toto období protahuje až do roku 2002 a zisku zlata na ME U-21: „V žádném dalším období se již takové výsledky nikomu nepodařilo zopakovat. A podobně se dařilo i na klubové scéně.“
Na druhé straně v domácím fotbale bujely aféry s uplácením rozhodčích i vysokých ligových šajb, které vyvřely v tzv. horkém létě 1995. Benešovský mecenáš Miroslav Švarc prohlásil, že musel platit sudím až 150 tisíc korun na zápas. „Český fotbal je černá mafie,“ vzpomínal později. Ani on, ani nikdo jiný nenašel zastání, spíš se ocitl pod tlakem. I z nejvyšších míst.
„Každý byl chytrý jak rádio. Ale nikdo vám neřekl: Kdy, kolik, komu, jak, kde. Málokdo by se v mé pozici choval jinak. Nemohl jsem dát jen na to, že jedna paní povídala,“ namítá Chvalovský. Jak tedy celkově hodnotit jeho vládu?
„Ačkoli byl patrně špatný podnikatel a doplatil na to, jako předseda své poslání splnil. A měl to velice obtížné,“ míní publicista Milan Macho s narážkou na konec příběhu velkého šéfa v roce 2001 kvůli obvinění z údajných úvěrových podvodů na úkor Komerční banky. „Nebýt Chvalovského a jeho tvrdého postoje, transformace českého fotbalu by se táhla léta, podobně jako tomu bylo na Slovensku,“ dodává Macho.
„Kdyby si neudělal problém v podnikání a místo fotbalu se nezamiloval do peněz, byl by fantastický předseda,“ míní bývalý sportovní ředitel Sigmy Olomouc Jiří Kubíček.
A do plusu to nakonec vidí i svého času velký předsedův nepřítel a sparťanský boss Petr Mach: „Franta Chvalovský měl ještě jako prezident svazu koule.“
S mikrofonem...a kamerou
Fotbal v televizi? Ale jděte... Kdo zkraje devadesátek bažil po fotbalových mačích milovaného týmu a nebyl na stadionu, měl o víkendu ucho přilepené u tranzistoráku, poslouchal populární pořad S mikrofonem za fotbalem a netrpělivě čekal, až převezme štafetu „jeho“ komentátor. Fotbalové dění samozřejmě pokrýval deník Sport, fanoušci pravidelně mašírovali do trafik i pro časopis Stadion nebo týdeník Gól, který hodnotil hráče křížky i černými kolečky.
Na obrazovce Československé (pak České) televize se ligový fotbal objevoval nepravidelně, za přenos neplatila, jen bylo třeba zažádat na svazu. Měnilo se to založením obchodní společnosti STES a prodáváním práv k celé lize coby jednoho balíku s rozdělením peněz klubům podle umístění. Byť se vzbouřila Sparta, která si je chtěla prodávat sama. Čímž dnes hrozí Slavia...
„Obchod s televizními právy na bázi solidarity se rozvíjel, nedovedete si představit, jak obrovsky složité to bylo. Ale prosadili jsme je a vlastně se drží dodneška,“ říká bývalý svazový šéf František Chvalovský. Jeho trumfem byla hrozba vyřazení letenského klubu z ligy. „Vliv pražských ´S´ byl obrovský, ale u mě končil,“ ohlíží se. „Je potřeba k nim mít respekt. Na druhé straně i ony jsou jen součástí soutěže, kterou nemůžou hrát ve dvou...“
„Chvalovský viděl, jak to funguje v Německu, a rozhodl se, že obdobně to bude u nás,“ glosuje publicista a pamětník Milan Macho. „Především Sparta mu házela klacky pod nohy. Byla to dlouhá válka, kterou nakonec vyhrál. A Mach mu to nikdy nezapomněl,“ dodává.
Velká televizní šarvátka vypukla na jaře 1994: populární komentátor Jaromír Bosák ji ilustroval tím, že se v magazínu Poločas plazil studiem v maskáčích... Práva získala TV Nova a ČT bylo znemožněno na stadionech natáčet. A tak to dělala pirátsky z bytů v okolních činžácích a podobně. Vysílání Novy začalo trapasem: ze zápasu Brno-Sparta vypadl živý komentář, a tak z Prahy museli improvizovaně zaskočit Pavel Poulíček a Václav Tittelbach. Prvně jmenovaného ovšem zmátlo, že hosté nastoupili v bílých dresech. Když se hned v první minutě trefil Horst Siegl, z obrazovek tak diváci slyšeli: „A Brno vede, to je překvapivý začátek!“
Tittelbach pak byl aktérem jedné z nejslavnějších scének českého fotbalu: to když na jaře 1995 začínající sparťanský obr Jan Koller vstřelil vítězný gól na Bohemians. „Honzo, Honzo, pojďte k nám!“ ozvalo se a následoval kuriózní rozhovor s kanonýrem, který byl takříkajíc mimo. „Byl jsem tehdy jak Lojza. Jako Lojza v transu,“ vzpomíná v knize Koller – Byl to víc než sen.
Železná Sparta vs. Železná lady
Je to odvěké soupeření, ale v 90. letech dostalo nový náboj: Sparta vs. Slavia! Díky investicím a výběru hráčů za Borise Korbela červenobílí nabrali takovou sílu, že v roce 1996 narušili letenskou hegemonii a získali po 49 letech titul, k tomu postoupili do semifinále Poháru UEFA. A vypadalo to, že by mohli na trůnu sedět delší čas.
„Dodnes si pamatuju, co jsem v roce 1996 říkal na valné hromadě Slavie: Ze všeho nejvíc mi imponuje, že z ubrečené panenky Slavie se stala železná lady českého fotbalu,“ vzpomíná někdejší svazový boss František Chvalovský.
Přízvisko železná ovšem zůstalo Spartě. Slávisté se znovu dočkali až o dvanáct let později. Faktorů, proč to drhlo, bylo několik: historický, ale nevyhovující Eden, a tedy stěhování jednou do Ďolíčku, jindy na Strahov.
A taky vnitřní rozmíšky, selhání v rozhodujících chvílích, po titulu v roce 1996 rozprodej kádru, jehož opory se nepovedlo nahradit, a ztracené stamiliony. „Nevím, kde skončily, ale nezhodnotily se,“ říká někdejší klubový sekretář Zdeněk Kudela.
A pak i více či méně oprávněný pocit, že se nehraje fér. Pověstné bylo derby v sezoně 1995/96, kdy sudí Pavlín Jirků mohl nařídit minimálně dvě penalty. Píšťalku však nechal netknutou a Sparta vyhrála 2:0. „Říkalo se, že když měl někdo dobré bafuňáře, vyhrával tituly. A my jsme na bafuňářském poli tahali za kratší konec,“ míní mistr z roku 1996 Vladimír Šmicer .
Slávistický tábor dokázaly rozkládat i zprávy, že jejich rival „zajel“ přímo do hráčů. Dvakrát se takhle do řečí dostal záložník Pavel Horváth . Poprvé před derby v dubnu 1999. „Dostali jsme se k výpisům jeho hovorů a viděli, že měl telefonáty ze Sparty. Tak na něho trenér Jarda Hřebík udeřil,“ vzpomíná Kudela. „Kopali jsme pak penaltu a Jarda na ní nechal Pavla jít. Proměnil – ale měl při tom zavřené oči,“ směje se.
Podruhé trenér František Cipro Horvátha podezříval z toho, že fingoval zranění kotníku a nechal se schválně vystřídat v duelu se Spartou v květnu 2000. „On byl tehdy přesvědčený, že jsem musel derby prodat,“ vzpomínal Horváth v autobiografii Můj příběh nekončí. „Z toho pomyšlení mě mrazí. Nedokážu si představit, kolik peněz by musela Sparta nabídnout, abych byl ochotný o tom vůbec přemýšlet. To by musely být miliony a stejně bych nakonec řekl NE!“
