Je radost vidět ho ve formě jako dříve… Přitom uběhlo jen několik měsíců od chvíle, kdy se Dušan Uhrin starší (79) propadl do tmy: loni v listopadu totiž kouče vicemistrů Evropy z roku 1996 potkala cévní mozková příhoda. Nikdo to moc nevěděl, sám to nikde nevykládal. A začal se dávat dohromady. „Cítím se dobře. Už jsou to jenom vzpomínky,“ říká. Ve velkém rozhovoru pro deník Sport a server iSport.cz hovoří také o reprezentaci nebo trenérech pražských „S“ a Plzně. „Věřím mu,“ říká na adresu nového letenského kouče Briana Priskeho.
Na památku věnuje fotografii, na které po finále EURO ve Wembley přebírá stříbrnou medaili a dohlíží na to anglická královna Alžběta II. „Chlubím se tím, lidi jásají,“ usmívá se Dušan Uhrin starší ve Františkových Lázních.
Do zdejších parků vyráží na zdravotní procházky, ale hlavně zase úřaduje ve svém sanatoriu Mariot, jež volně pojmenoval po sídlu národního týmu v Anglii v roce 1996. Jenže všeho do času, nemovitý doklad slavných časů se rozhodl předat do jiných, byť stále rodinných rukou…
Je to banální otázka, přesto na místě: Pan Uhrine, jak vám je?
„Myslím si, že dobře. Cítím, že jsem z toho venku. Zrovna mě potěšil Ivan Berger – přítel z Brna, se kterým jsem hrál za Admiru. Volal mi: Hele, ty mluvíš daleko líp než předtím! To jsi mluvil česko-slovensky. Tak mu povídám: Tos mě potěšil. Cítil jsem, že mluvím pomalu, bylo to znát. Měl jsem i koutek dolů.“
Vím, že to není příjemné vzpomínání, ale jak se vám mozková příhoda přihodila?
„Už bych o tom nechtěl moc mluvit, ale je pravda, že jsem se rozčílil v Mariotu na jednoho zaměstnance. Manažer Milan Zeiner zavolal záchranku, odvezli mě do sokolovské nemocnice. Byl jsem tam asi tři nebo čtyři dny přivázaný na posteli, bylo to hrozně nepříjemné, nemohl jsem jíst… Užil jsem si toho dost. Pak jsem byl ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích, na rehabilitaci, tam to bylo dobré. A potom doma, na drilu. Už jsou to jenom vzpomínky, i když špatné, ale to se nedá nic dělat. Když se mě na to někdo zeptal, řekl jsem: Ano, měl jsem mrtvičku. Nechtěl jsem lhát.“
Všichni vás přitom známe jako člověka, který se moc nerozčiluje.
„Víte co, já to nechávám v sobě. Jako když jsme byli na EURO 1996, uvnitř se všechno nahromadilo. A jak jsme dali rozhodující penaltu v semifinále proti Francii, přišel výbuch. To bylo špatně, protože už mi to pak bylo s nadsázkou lážo plážo. Kdybych zůstal v napětí dál, myslím, že bychom obstáli i ve finále. Loni už toho bylo moc. Taky jsem teď vynadal pokojské: Tys ho doporučovala. Ošálil vás, chtěl tady dělat šéfa. Tím to začalo.“
Jak dlouho trvalo, než jste cítil, že se váš stav opravdu zlepšuje?
„Řekl bych, že to bylo až v posledním měsíci. Má paní má se mnou dril: Zvedej ta kolena, levá ruka ti nejde… Od rána do večera slýchávám: Proč nepřemýšlíš? Nemluvíš? Dává na mě pozor a neustále mě popohání. Taky když jsem loni ve Španělském sále dostal od Českého klubu fair play ocenění, tak jsem jí poděkoval, že mě drží nad vodou. Mluvil jsem o tom, že jsem měl jako trenér štěstí, hrál jsem finále ve Wembley, v kolébce anglické kopané. Že dostávám cenu na Pražském hradě, i to je kus štěstí. A že bych chtěl poděkovat hlavně panu Ježkovi, kterému jsem dělal asistenta a hodně jsem od něho získal. A právě mé paní Heleně, která je se mnou osmapadesát let.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
