Josef Masopust, Petr Čech, Antonín Panenka… Na nóbl místo galerie nejlepších českých fotbalistů všech dob patří i Pavel Nedvěd. Bývalému reprezentačnímu kapitánovi, vicemistru Evropy a ikoně slavného Juventusu je dnes padesát let. Deník Sport a iSport.cz vzpomínají na sedm kapitol z jeho pestrého fotbalového příběhu.
Nejsladší Vánoce
Tomáš Pěček před devatenácti lety patřil mezi vyvolené. „O Zlatém míči pro Pavla jsem věděl dopředu, ale musel jsem být zticha a nikde to nevytrubovat,“ vzpomínal Nedvědův letitý kamarád ze Skalné. Dva dny před Štědrým dnem roku 2003 už mohl mluvit, věděla to celá fotbalová planeta. I kdyby Nedvěd už nic jiného nedokázal, na galavečeru v pátém patře francouzské televize Canal+ si řekl o fotbalovou nesmrtelnost: z Čechů vyhrál prestižní Zlatý míč (tehdy ještě pro nejlepšího hráče Evropy) už jen Josef Masopust. „Je mi ctí, že jsem se mu mohl vyrovnat. Všichni jsme chtěli být jako on,“ vyznal se Nedvěd. V jednatřiceti byl na vrcholu: ve sbírce měl tři italské i tři domácí tituly, v Juventusu patřil k nepostradatelným, byl vicemistrem Evropy a coby reprezentační kapitán vyhlížel povedené EURO 2004.
Druhý táta
Severně od Chebu sjedete z dálnice a cestou k německým hranicím odbočíte doprava. Do Skalné už je to kousek. Právě tam, v městečku s bezmála dvěma tisíci obyvatel, Nedvěd vyrůstal a začal kopat do míče. Neměl extra talent, a kdo ví, jestli by si sáhl na Zlatý míč, kdyby si ho nevyhlédl známý plzeňský trenér Josef Žaloudek. „Můj druhý táta. Bez něj bych to tak daleko nedotáhl,“ opakoval Nedvěd s vděčností v hlase o vyhlášeném expertovi, jehož rukama prošli Petr Čech, Jaroslav Šilhavý či Vítězslav Lavička. Teenager ze Skalné u Žaloudka dokonce bydlel, trenér mu pomáhal s učením a v šestnácti rozmluvil přestup do Sparty. Tam se nakonec stejně dostal: přes vojnu v Dukle, kde mu v říjnu 1991 dopřáli první minuty v československé lize.
Rozzuřený Dobiaš
Tři červené karty za pouhé dva měsíce? Takhle se to Nedvědovi sešlo na podzim 1993 ve Spartě, jeho ďábelská série začala vyloučením v derby na Slavii. Trenér Karol Dobiaš zuřil a z Nedvěda na čas udělal náhradníka. Nebo náhradníka náhradníků. Mladý blonďák se zatvrdil a po trénincích na stadionu kmital tak dlouho, dokud ho správce nevyhodil. V létě pětadevadesátého třemi góly v Poháru UEFA pomohl vyřadit Galatasaray Istanbul a v garsonce na sídlišti v Kyjích zažíval kouzelné časy: třeba když mu hladový spoluhráč Pavel Horváth vyluxoval kastrůlky na sporáku a pak se omlouval. „Proč bych se zlobil? To bylo stejně jídlo na vyhození,“ tlumočil Horváth ve své biografii pobaveného Nedvěda.
Osudová Itálie
Našel si centr Karla Poborského, zpracoval si míč na hrudi a pravačkou ho elegantně posunul do sítě. Nedvědův gól proti Itálii odšpuntoval českou jízdu na EURO 1996. Po nečekané výhře 2:1 se na úvodní facku od Německa rychle zapomnělo a podceňovaný tým se zastavil až ve finále. Trefa v Liverpoolu zgruntu změnila Nedvědovi život. Plácl si s Laziem Řím, kam se dostal bizarní cestou přes Košice, protože sparťanskému bossovi Alexandru Rezešovi se nechtělo platit přestupový podíl Plzni. V Itálii si energického záložníka rychle zamilovali, fanoušci mu s úctou začali přezdívat Furia Ceca nebo Grande Paolo. Je potřeba to překládat? Lazio si vychutnalo první titul po 26 letech a v květnu 1999 se stalo historicky posledním vítězem Poháru vítězů pohárů. Nedvěd vstřelil Mallorce vítězný gól na 2:1…
Černobílá láska
Sergio Cragnotti dlouho sveřepě prohlašoval: „Pavel Nedvěd je neprodejný.“ Tehdejší prezident Lazia Řím cuknul až v létě 2001 a fanoušci nechápali, jak mohl jejich miláčka pustit do Juventusu. Cena? Přes jeden a půl miliardy korun, žádný český fotbalista zatím nestál víc. Dobový kontext: Juventus sháněl náhradu za Zinedina Zidaneho, jenž tenkrát odešel do Realu. Cragnotti po Nedvědově odchodu rezignoval, zato Turín se třásl vzrušením. „Nejsme o nic horší než Real nebo Manchester United, ale musíme to dokázat na hřišti,“ vzkázal Nedvěd po prvním focení v černobílém dresu. Zbytek je historie, nikam jinam už z ráje nechtěl. Osm sezon, čtyři trofeje, bleskový návrat do Serie A po nuceném sestupu a kariéra bafuňáře: Nedvěd dělá v Juventusu sedm let viceprezidenta.
Rebel i hrdina
Petr Čech, Karel Poborský, Tomáš Rosický, Jaroslav Plašil, Milan Baroš. Jen pět borců stihlo víc reprezentačních startů než Nedvěd. Užil si stříbrné tažení na EURO 1996, po dalším šampionátu ho drásalo vyřazení ve skupině a po zpackané baráži o mistrovství světa 2002 s Belgií na něj pršela kritika za vyloučení v odvetě. I kouč Jozef Chovanec si stěžoval, že pro pohádkově placené krajánky jsou jejich kluby víc než národní tým. Doma Nedvěd často dráždil: tváří maskovanou černými brýlemi, frajerským sestřihem i úspěchy, které se v Česku neodpouští. Ovšem ve slavné éře trenéra Karla Brücknera byl zase za hvězdu: Nedvěd a spol. na evropském bále 2004 tančili za titulem, dokud se v semifinále hořce nerozbili o řecký beton. „Škoda, měli jsme na zlato,“ litoval vůdce zatím poslední české generace, která si zahrála na mistrovství světa.
Poslední úkol
Gól, asistence, postup přes Real Madrid – a smutek. Ve středu 14. května 2003 mělo zklamání jméno Nedvěd. Marně rozhodčího Urse Meiera prosil, aby mu po faulu uprostřed hřiště nedával žlutou kartu. Byla osudová, Nedvěda odřízla od finále Ligy mistrů. „Je mi na umření,“ diktoval reportérům. Do souboje se Stevem McManamanem vůbec nemusel jít, ale to by nebyl on. Vždycky šel do všeho po hlavě, i na tréninku se mohl přetrhnout. Juventus bez něj bitvu o trofej prohrál, v Manchesteru s AC Milán nezvládl penaltovou loterii. Triumf v Lize mistrů Nedvědovi pořád chybí, už jako funkcionář zažil finálové porážky s Barcelonou (2015) a Realem (2017). Třeba to jednou vyjde.
Pavel Nedvěd
Narozen: 30. srpna 1972 v Chebu (50 let)
Pozice: záložník
Současná profese: viceprezident Juventusu Turín (od října 2015)
Hráčská kariéra: Tatran Skalná (1977–1985), RH Cheb (1985–1986), Škoda Plzeň (1986–1990), Dukla Tábor (1990–1991), Dukla Praha (1991–1992), Sparta Praha (1992–1996), Lazio Řím/Itálie (1996–2001), Juventus Turín/Itálie (2001–2009)
Reprezentace: 91 zápasů/18 gólů; vicemistr Evropy 1996, semifinalista EURO 2004, bronz z Poháru FIFA 1997, účastník EURO 2000 a MS 2006 (obě základní skupina)
Klubové úspěchy: vítěz Poháru vítězů pohárů 1999, vítěz evropského Superpoháru 1999, finalista Poháru UEFA 1998 a Ligy mistrů 2003, mistr Československa 1993, 2x mistr Česka (1994, 1995), 3x mistr Itálie (2000, 2002, 2003), vítěz českého poháru 1996, 2x vítěz italského poháru (1998, 2000), 4x vítěz italského Superpoháru (1998, 2000, 2002, 2003)
Individuální úspěchy: vítěz ankety Zlatý míč o nejlepšího fotbalistu hrajícího v Evropě 2003, vítěz ankety World Soccer o nejlepšího fotbalistu světa 2003, český Sportovec roku 2003, 4x vítěz české ankety Fotbalista roku (1998, 2000, 2003, 2004), 5x vítěz ankety Zlatý míč ČR (1998, 2000, 2001, 2003, 2004), člen all stars týmu na EURO 2004, nejlepší hráč italské ligy 2003
Související články
