Tihle dva se potkali snad ve všech životních a profesních polohách, které vás jen napadnou. Karel Poborský byl nejdřív svěřencem Františka Cipra, později kolegou funkcionářem, a taky sousedem na Hluboké. „To nejlepší je, že se z nás stali přátelé, toho si strašně vážím,“ říká bývalý reprezentační záložník.
Jak těžké je tu zprávu vstřebat?
„Člověka to zasáhne. Sedím v kanceláři na FAČRu, před chvíli mi to přišel říct Honza Suchopárek… Hrozně smutné, obrovská ztráta.“
Co vás první napadne v souvislosti s Františkem Ciprem?
„To NEJ je určitě titulová sezona 1995/96. Po padesáti letech se na Slavii vrátil ligový titul. Ale můj život se s tím Frantovým celkově hodně propletl, ze vztahu hráč-trenér jsme se stali kolegy v Budějovicích, potom jsme spolu několik let bydleli na jedné ulici na Hluboké… A během těch let se z nás stali přátelé, chodili jsme na pivo…“
Jaké bývalo takové posezení?
„Franta měl rád humor, ale ten svůj, černý, osobitý. Člověk, který ho tolik nezná, by se možná trochu zarazil, přišel by mu jízlivý, možná až nepříjemný.“
Článek pokračuje pod grafikou.
Tak měl takový obličej, přísný.
„No jasně, a měl navíc ty svoje krátké úsečné věty. Ale když vyprávěl, tak jsme všichni jenom koukali a poslouchali.“
Co třeba?
„Vyprávěl hodně o svých hráčských letech, měl přes dvě stě zápasů za Slavii. Říkal, jak se tenkrát hrával fotbal, jaké to bylo maso. Že třeba jednou přímo pod dřevěnou tribunou v Edenu někomu zlomil nohu, se vším všudy, jak říkával… Šílený. Ale takhle se to tenkrát občas mydlilo.“
Jak jste si na něj zvykal jako mladý hráč, který přišel do Slavie z Viktorie Žižkov?
„Bylo to hrozně rychlé, všechno za pochodu. Já hrál tenkrát ještě za Viktorku zápas, další týden v pátek už jsem se hlásil na předzápasovém tréninku na Slavii a v sobotu jsem šel hrát. Takže přivítání, trénink, zápas, šlo to fakt rychle.“
A bylo znát, že vás bere hned jako oporu?
„To ano, přišel jsem do základní sestavy a Franta mi tu pozici držel, věděl jsem u něj, na čem jsem, ale to každý. A zažili jsme spolu skvělé časy. Ještě s Pepou Pešicem, taky chudák nebožtík… To byla úžasná dvojka, měli to skvěle rozdělené, žádní diktátoři, ale kamarádi. Věřím, že i proto, jací byli, měli úplně zásadní podíl na titulu a na semifinále Poháru UEFA. Díky té své lidskosti. A taky samozřejmě jak rozuměli fotbalu. My to tenkrát hráli ve dvanácti až čtrnácti lidech, většina z nás pak jela do Anglie na EURO. U Franty to prostě tenkrát nějak začínalo. Strašná ztráta.“
