Jeho tým vyhrál na City. Klepala se nám kolena, pustili nás všude, ale...
PŘÍMO Z MANCHESTERU | Samozřejmě, je to neporovnatelné, nešlo o souboj chlapů. Ale i v Česku najdete mančaft, který vyhrál nad Manchesterem City - a to dokonce v jejich věhlasné akademii. Tým „minivotroků“ kategorie U11 vyrazil na jaře 2019 na cestu po Anglii, poměřil se s Tottenhamem, Liverpoolem i City. Hradecké naděje pokaždé uspěly, ale především nabraly nevšední zážitky i zkušenosti. „Už když přijedete na místo, začnou se vám lehce klepat kolena,“ vzpomíná trenér Václav Hladký.
Jak se vůbec Hradec dostane k takové možnosti?
„Asi nejdůležitější faktor byly naše výsledky na evropských turnajích, jezdili jsme do Polska, Německa, Rakouska. Toho si všimli i další organizátoři. Tady šlo konkrétně o Českoněmeckou fotbalovou školu, která spolupracovala s FC Hradec. Ti naši cestu uspořádali. My jsme chtěli s kolegy Pavlem Koblásou a Jirkou Ducháčkem klukům zajistit další zážitky a zkušenosti.“
Do ciziny jste vyráželi často. V čem to bylo přínosné?
„Kladů jsou mraky. Mezinárodní zápas je jako deset u nás. Porovnávat se je strašně inspirativní - ve všech kategoriích, pro hráče i trenéry. Klukům to ukáže možnosti, doma to mají jednodušší. Jsem rád, že teď jsou z našeho týmu tři hráči v reprezentaci a další tři v širším kádru. To není špatné číslo.“
Pojďme do akademie City. Čím vás ohromila?
„Už když jsme přijeli na Tottenham, kluci koukali s otevřenou pusou. Tady se nám trochu klepala kolena. (usmívá se) Viděli jsme mraky hřišť s přírodní i umělou trávou, halu s umělkou, nadupané sporťáky, protože v akademii se připravuje i první mužstvo. Areál je rozdělený na dvě půlky, obě totožné vybavením i podmínkami. Jedna patří áčku, druhá mládeži. Měli jsme štěstí, že zápas jsme odehráli na stadionu pro dorosty a ženy. Byl mimo naše chápání.“
V čem?
„Stojí v tréninkovém centru a u nás by se na něm hrála liga. Přirovnal bych ho asi ke stadionu Karviné.“
Co vás ještě překvapilo?
„Na první dobrou musím říct, že to, jak nás vnímali, jak se k nám chovali. Nikdy v kariéře jsem se nesetkal s tím, že jsme jako trenéři měli v kabině vlastní místo s občerstvením, kávovarem, čajovou konvicí. A samozřejmě tak jejich kultura.“
Zkuste ji popsat.
„Přece jen, City nepřijmou každého, takže pro nás to bylo vysvědčení za dlouhodobou práci, museli jsme si to odmakat. Viděli jsme, že i neznámý tým pro ně může být inspirace, že lustrují takový malý klub, což ale není ojedinělá věc. Pro nás to bylo vyznamenání.“
Byli k vám otevření?
„Co se týče komunikace, tak ano. Měli jsme spoustu otázek, odpovědi nebyly žádný problém. Ale co se týče samotné akademie, hodně si to hlídali. Provedli nás, pustili nás všude, ale nemohli jsme fotit ani natáčet.“
Na co nezapomenete?
„Prohlédli jsme si tréninkové hřiště jejich áčka a poprvé jsem viděl, jak ho mají rozlajnované na různé boxy. To se k nám dostalo až o pár let později. Dostali jsme se i třeba k medical centru, tady už byl vidět rozdíl oproti dalším akademiím, měli tam kompletní vybavení jako v nemocnici. Ale nejvíc mě fascinovala jiná věc.“
Sem s ní.
„Takový asi padesátimetrový pás s měkkým povrchem, pískem, který byl určen pro hráče vracející se po zranění. To známe, ale nad ním byla obrovská fotografie z roku 2012, kdy vyhráli titul. Odkazovala na to, že se tým nikdy nevzdává, za žádných okolností. Tehdy prohrávali s QPR ještě dvě minuty před koncem, ale v nastavení skóre otočili. Vidím to neustále před sebou, často se k té fotce vracím. A takových motivačních věcí je v akademii spousta.“
Váš tým tehdy na City vyhrál. Jak je možné, že se to nikdy nepřeklopí do mužské kategorie?
„Naši kluci měli obrovskou motivaci vzhledem ke jménu soupeře, k jejich dresům. Ale nešlo by to bez tréninku. Od začátku jsme je vedli k práci s míčem v maximální rychlosti, v takových zápasech nejde hrát jinak. Navíc nikdo z kluků netrpěl strachem ze soupeře, věděli, že mohou být na stejné úrovni. A proč to nejde i dál? To by byla - bohužel - strašně dlouhá odpověď…“
